Vyléčila mě láska - 1. kapitola

7. srpna 2010 v 14:27 | XoXo Graphic
První díl nevím jestli Vás zaujme.Je takový divný přiznávám, ale chtěla jsem trošku něco jinýho a hlavně tohle téma myslim..že..takhle může skončit každej, kdo dělá takový kraviny :-(

Seděla jsem na posteli povlečené bílými prostěradly a dívala se do bílých, prázdných stěn. Vše kolem bylo prázdné. Jediná postel v celé místnosti byla ta moje. Vedle postele byl menší stolek s táckem a na něm byl položený dnešní oběd.
"Slečno, musíte něco sníst." Svraštila starší sestřička obočí. Otočila jsem hlavu. "Vůbec nic nejíte, děláme si o vás starosti." Řekla ustaraně a vzala tácek do rukou. Dívala jsem se před sebe a žužlala si spodní ret.
"Ani trošku?" Vzdychla a když se nedočkala odpovědi, pokrčila rameny a odešla. Vstala jsem z postele a podívala se z okna, jak se po chodnících pohybují svobodní lidé. Včichni byli tam svobodní a já? Trávila jsem dny zavřená v budově pro blázny. Doteď jsem nechápala, proč jsem vlastně tady. Nic hrozného jsem nedělala a snažila se být jako ostatní. Pevně jsem zavřela oči a chytla se za pravou ruku na které jsem měla pár řezných ran. Lidi z okolí mi vyprávěli, že jsem blázen. Cvok. I když jsem se na to na první pohled nezdála, občas mě popadl hysterický záchvat a všechno kolem co se dělo, šlo pro mě stranou. Nedokázala jsem se ovládat. Těmito stavy jsem trpěla už od dětství. Od té doby, co jsem zažila autonehodu. Moji rodiče byli oba na místě mrtví. S nikým jsem nemluvila. Nějaký čas jsem bydlela u své tety a jen ležela v posteli, nejedla jsem a mojí kamarádkou byla žiletka. Moje stavy hysterického záchvatu přišly tehdy, kdy se mi o havárii začaly zdát noční můry. Každou noc se opakovaly a nebylo úniku. A teď? Teď jsem tady. V blázinci.
"Slečno Leichtová, měla by jste ležet." Vyrušil mě doktor v bílým plášti a s velkými tlustými brýlemi. Odebrala jsem se do postele. "To snad ne! Vy už zase?!" Zamračil se a vzal mojí paži do dlaní. "Musím vám to vydesinfikovat, počkejte tady." Zakroutil hlavou a odešel z místnosti. Pokrčila jsem nohy a hlavu si položila na kolena. Kývala jsem dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Opakovaně. Moje tělo se začalo třást a slzy stékaly po tvářích. Dolehl na mě smutek. Nestojím ani mojí vlastní tetě za to, aby mě navštívila. Celé dny jsem tady trávila sama. Nikdo mě nedržel za ruku, nikdo si se mnou pořádně nepopovídal o věcech, o kterých byl strašně ráda mluvila. Nikdo se neusmíval nebo mi dokonce nezazpíval ani nezahrál na kytaru. Jednou rukou jsem sáhla pod polštář a vytáhla si diář. Otevřela jsem ho a hned na mě vykoukla fotka nádherného blonďáka. Mira Šmajdy. Co s ním asi teď je? Zpívá dál? Pamatovala jsem si Česko Slovenskou Superstar, na kterou jsem se pravidelně dívala a blonďáčkův hlas mi dodával energii. Usmála jsem se a políbila fotku. Pak jsem uslyšela kroky a raději jsem diář zastrčila zpátky pod polštář.
"Tak ukažte," vzdychla sestřička. Nesnášela jsem to. Vždy, když se desinfekce dotkla mé ruky, šíleně to pálilo. Zatla jsem zuby a potlačovala slzy. Myslela jsem na něj. Na jeho hlas, zvuk jeho kytary. Úsměv, oči....
"Tak vidíte to. Stojí vám to vůbec za to, slečno?" Podívala se a stáhla mi rukáv. Sklopila jsem oči. "No, víte.. vůbec nechápu, co na tom vy mladí máte.. chováte se jako blázni. Vůbec se nedivím, že je tu tolik lidí se stejným problémem. To víte, když se na tohle přijde, skončíte tady. A pak si můžete brečet jak chcete."Dořekla a mně se začaly koulet slzy. Litovala jsem tohohle pitomého zlozvyku, ale když to uděláte jednou, děláte to pořád. Je to jako droga. "Vůbec v ničem vám to nepomůže. Jen to přinese problémy a bolest! A pokud máte pocit v tom, že vám to přinese uvolnění a zbaví vás to starostí aspoň na chvilku, to je blbost. Je to pouze ve vaší hlavě." Pokračovala a kloubkem prstu mi zaťukala na čelo. Věděla jsem, že má pravdu. Chtěla jsem se z toho dostat, ale prostě. Nešlo to...

Večer jsem seděla sama v posteli a dívala se na fotku svého vysněného prince. Přejížděla jsem po ní prstem a snila jsem o tom, že jednoho dne si pro mě přijde. Přemístila jsem se na okno, na které jsem si sedla a dívala se na prázdné, potěmnělé silnice. V ruce jsem stále svírala jeho fotku. Pak jsem si ji přitiskla na svá prsa..."Miro, princi.. vysvoboď mě, prosím."

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ..
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lissa Lissa | Web | 7. srpna 2010 v 14:35 | Reagovat

Proč by nás to nezaujalo?? Vždyť je to dokonalý!! =) jsem zvědavá, jak to bude dál.. a kdy bude další dílek?? Doufám, že co nejdříve.. =)

2 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 7. srpna 2010 v 17:30 | Reagovat

Ahojky,poprosila jsi mě o upřímný názor...jenže já jsem upřímná pořád !!! :-D ...........Je to dokonalý !!!!! Nemám slov...vážně skvělý !!! :-) Hrozně...úúúúplně šíleně se těším na pokráčko !!!!! moc se těším !!! :-)

3 miro-smajda-daily miro-smajda-daily | Web | 7. srpna 2010 v 17:50 | Reagovat

líbí se mi to moc :)))

4 Lady-MisickQaA Lady-MisickQaA | Web | 8. srpna 2010 v 0:47 | Reagovat

:'( Nemohla jsem udrzet slzy :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama