Vyléčila mě láska - 11. kapitola

16. srpna 2010 v 19:51 | XoXo Graphic
Došla jsem na záchody, kde jsem se zavřela. Podívala se do kabinek a naštěstí byly všechny prázdné. Opláchla jsem si obličej a podívala se do zrcadla. 'Achjo, proč?' Lítalo mi hlavou a brada se mi klepala. Chtělo se mi brečet. Tak moc jsem chtěla přestat, ale věděla jsem, že to nejde. Že moje tělo po tom stále volá. Občas mi připadalo, že víc a víc. Něco uvnitř mě mělo bohužel větší sílu než celé moje tělo. Než moje hlava a než moje srdce. V hlavě mi běžely všechny ty blbé kecy od Romana. A Jarovo chytré kecy na to, jak to může být a jak to bohužel je. Byla jsem naštvaná. Nervozní. Bála jsem se toho, že i Miro si to dá dohromady. Přijde na to a co potom? Vrátí mě zpátky do léčebny? Nesmí se to dozvědět, věří mi. Proč by věřil nějakým kecům od svých kámošů, když ho milující holka přesvědčuje o něčem jiném. Byla jsem si jistá jednou věcí. Že mě miluje. A pokud je jeho láska silná, uvěří mi. Bylo mi těžko z toho lhaní. Ale říct mu pravdu, nebylo zrovna nejlepší řešení.
'Udělej to hned, dokud jsi tu sama!' Křičel ve mně hlas, který tak moc toužil po tom uvolnění.
Zašmátrala jsem v kabelce a vytáhla nově zabalenou žiletku. Rychle jsem ji rozbalila a vyhrnula si sukni. Přiložila jsem si žiletku k noze a pevně jsem zavřela oči.
'Tři.....dva...jedna....SAKRA!' Vyjekla jsem, když mě vyrušila obrovská rána. Řezná rána byla tentokrát mnohem hlubší a delší. Pevně jsem si stiskla nohu, abych zastavila krvácení a srdce mi bušilo jako o závod. Blbá rána a takhle mě vylekala. Za záchodech nikdo nebyl. To nejspíš venku někde něco spadlo. Ale co teď? Krvácím víc, než kdy jindy. Prohrala jsem se v kabelce a vytáhla dlouhý červený šátek. Omotala jsem si ho kolem stehna. Zrovna když jsem si umývala ruce od krve, otevřely se dveře. Byla to jedna z barmanek, která se na mě tázavě podívala a já se jen nevinně usmála.
Byla jsem ráda, že jsem to zvládla. Vracela jsem se zpátky ke klukům a snažila jsem se co nejméně kulhat. Taky jsem doufala, že mě šátek z nohy nespadne, nebo ho Miro dokonce nenahmatá. Vrátila jsem se zpátky a všichni tak seděli a zírali na mě. Nikdo nemluvil. Podívala jsem se na Mira, který se díval do stolu. Pak se na mě krátce podíval.
"No, takže kde sme to skončili?" Vrátil se k tématu. Tiše jsem se posadila vedle něho a rukou nahmatala jeho dlaň.
"Už je ti dobre?" Sjel mě pohledem a povytáhl obočí.
"Skvěle," odpověděla jsem s úsměvem a cítila jsem, jak mi více stiskl ruku.
"A čo ti bolo?" Zeptal se Roman.
"Čo by jej bolo. Asi jej toto prostredie nerobilo zrovna dobre, viď?" Plácl se Miro volnou rukou do stehna a zašklebil se na mě. Jen jsem zakývala. Sakra, co to s Mirem je? Že by vážně skočil klukům na ty jejich řeči? Už jsem si mezitím v hlavě připravovala, co mu řeknu, až se mě doma bude ptát. Potřebovala jsem něco přesvědčivého. Ale, třeba se ptát ani nebude. Řeknu mu, že o tomto tématu nechci nic slyšet, že je to za námi. Okem jsem hodila po Mirovi. Nic moc neříkal. Byl takový zamlklý a většinou mluvili kluci. Občas do něj museli i drbnout, aby se probral. Trošku mě to děsilo.
Hlavu plnou mých myšlenek a přemýšlení vyrušili kluci, kteří začali vstávat od stolu.
"To už jdeme?" Podívala jsem se na Mira, který stále nehybně seděl.
"Hm," zabručel a postavil se taky. Ani nečekal a pomalým krokem odcházel k východu.
Cestou domů mě ani nechytl za ruku, ani nepromluvil. Stále šel se skloněnou hlavou, ani se na mě nepodíval. Takže to bylo jasné. Musí přemýšlet nad tím, co mu kluci řekli. Byly dvě možnosti. Buď doma se mnou vůbec nepromluví a nebo to bude chtít řešit. Doufala jsem, že to bude ta první možnost.
Mlčky jsme vyjeli výtahem a pak vešli do bytu, kde Miro odhodil klíče na svůj botník, jako včera.
"Proč pořád mlčíš?" Zeptala jsem se opatrně, i když jsem se modlila, aby se k této konverzaci ani neschylovalo.
"Nič," pokusil se o úsměv, ikdyž to byl takový ten jeho umělý. Přetvářka. "Čo by si povedala na to, keby sme si dnes dali spoločnú sprchu?" Pokračoval.
"No to by bylo super!" Usmála jsem se a přešla k němu blíže. Pohladila jsem ho po tváři. Pak mi to ale došlo. Společná sprcha, nahá těla. Moje stehno. Nemůže to vidět. "Jééj, vlastně, to nepůjde." Stáhla jsem ruku a dala jí zpátky podél těla.
"Prečo?" Zvedl obočí.
"No, mám.. vždyť víš. Není to zrovna hygienické, kdyby jsme tam měli vlézt spolu." Zkousla jsem se stydlivě do rtu.
"Menštruáciu nemáš." Podíval se do země.
"Jak ty to můžeš vědět?" Zasmála jsem se hlasitě, ale on měl stále kamenný výraz.
"Našiel som tvoj kalendár. Asi ti vypadol z kabelky." Vytáhl si ho z kapsy u košile. Vytrhla jsem mu ho z ruky a zhluboka se nadechla.
"Tak prečo musíme chodiť do sprchy zvlášť?" Naléhal.
"Stydím se před tebou," v duchu jsem si tleskla, protože by aspoň toto mohl pochopit a nechat mě být. Jek zakýval a pak pokynul, abych se tedy vysprchovala první.
Když byl vysprchovaný i on a přišel si lehnout za mnou do postele, mlčel. Původně jsem si to tak i přála, ale zamlklý Miro se mi zrovna nevymlouval.
"Víš, to co dneska říkali kluci v baru..." začala jsem.
"To nič. Ospravedlňujem sa za ne. Proste potrebovali nejaký cieľový bod, do ktorého by rýpli a ty si bohužiaľ dnes bola blízko." Přerušil mě. Začala jsem být trošku nervozní.
Ne, moje tělo to nemůže chtít znova. Proč?? Vždy mi to stačilo jednou denně a teď? Že by se ozývalo už podruhé? Je to stresem? Vždy když mě něco znervoní, nebo mám z něčeho strach, tak moje tělo po tom volá? Tím by se to vysvětlovalo. Nechtěla jsem se už dnes řezat. Ale potřebovala jsem do koupelny a vyčistit si hlavu.
"Miro, já.. hned budu zpátky," položila jsem ruku na jeho nohu.
"Kam ideš?" Posadil se.
"Do koupelny. Říkám, hned tu budu." Zaklepala se mi brada. Sakra.
"Už si tam dneska bola," rýpnul si a pevně mě chytl za rameno.
"Vážně?" Řekla jsem nervozně a srdce mi bilo jako o závod. Doprčic, co to melu.
"Vieš, ja už proste nemôžem," pustil Miro moje rameno a promnul si oči. "Strašne moc by som chcel, aby tahle hra už skončila, tak jej jednoducho prestaň hrať!" Lámal se mu ochraptěný hlas.
"Jakou hru, Miro?" Nechápala jsem. Proč je takový divný??
Že by na to přišel? Že by ho kluci opravdu dokázali přesvědčit o opaku? Nebo co se stalo? V hlavě jsem toho měla tisíce, ale moje srdce hlásilo, že se něco blíží. Něco, co nebude jednoduché a nepůjde z toho jen tak ven.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 miro-smajda-daily miro-smajda-daily | Web | 16. srpna 2010 v 21:06 | Reagovat

ta rána na tom záchodě něco určitě znamenala že? Jen si nepopsala, co to asi mohlo být za ránu takže netuším :D:D ale podle mě to prostě něco s tim společnýho má.. no, myslim, že kluci Mira dost ovlivnili a že on se teďko bude chtít přesvědčit o tom, že to opravdu nedělá..no, jsem zvědavá..

2 Sue Sue | Web | 16. srpna 2010 v 21:10 | Reagovat

Panebože..Mně z toho hrábne! Tuhle povídku miluju, píšeš to neskonale nádherně. Vidím všechno jako realitu a je mi líto obou. Jak Mira, tak Nely.
Jako a Miro mě dostal s tou sprchou a pak tou hrou.. Jsem zvědavá na další dílek, asi ani nedospím =DD

3 Lissa Lissa | Web | 16. srpna 2010 v 22:01 | Reagovat

[1]:

[2]:
naprostou souhlasím.. je to opravdu úžasná povídka a mooc se těším na její pokračování.. =) jsem zvědavá jak to bude dál.. =)*

4 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 17. srpna 2010 v 10:40 | Reagovat

[1]:

[2]:

[3]: Ted' jste holky řekli úúúúplně všechny slova,co jsem chtěla říct !!! Dokonalé !!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama