Vyléčila mě láska - 12. kapitola

17. srpna 2010 v 20:08 | XoXo Graphic
Dívala jsem se na Mira a byla jsem nervozní. Věděla jsem, kam to směřuje. I když jsem se sem nechtěla nikdy dostat, jediné mi teď bylo jasné. Lhát dál už asi nemůžu.
Miro mlčel. Neopověděl mi na mou poslední otázku. Jen zavrtěl hlavou a položil si ji do dlaní. Cítila jsem, jak je to pro něho těžké, ale zároveň to bylo těžké i pro mě.
"Miro," zašeptala jsem a položila mu ruku na rameno. Ten ji ale rychle oddělal a pak se na mě podíval. Jeho oči se leskly.
"Miro, tak co se děje?" Zadržovala jsem závoj slz a snažila se udežet oční kontakt. Jeho lesk v očích se začínal přenášet na ty moje. Je to tady. Věděla jsem to. Přišel na to.
"Včera som ťa videl," stikl pevně víčka. "Videl som to. Ani neviem, prečo som sa vlastne snažil sám seba presvedčiť, aby som ti veril. O to viac to teraz bolí."
"Tys...tys to viděl?" Neudržela jsem slzy. Jakoby veškerá jeho bolest přecházela na mě. Podívala jsem se na jeho ruku, která se nervozně třásla na jeho stehně. Natáhla jsem k němu svou a chtěla ho uchopit, ale uhnul. Byla to další rána, která mě udeřila do srdce.
"Musel som sa jednoducho presvedčiť o tom, že to vážne nerobíš. Vravela si, že ideš na záchod. A tak som išiel potichu za tebou. Nevidela si ma. Bola si presvedčená o tom, že si tam sama. Potom som videl žiletku. Hrozne moc som si prial, aby si jej vrátila späť do tý tašky bez bys niečo urobila. Keď si si ale vyhrnula tú minisukňu a priložila si si ju ku stehne, bolo mi všetko hneď jasné. Bouchnul som dverami a vnútorne som sa zložil. Chlapcom som napovedal, ako je všetko v poriadku, len aby nemali ďalšie blbé kecy. Ale tu," přerušil chvilku slova a položil si pravou dlaň na srdce, "tu som bol totálne na dne. A aj keď som sa snažil nedať nič poznať, nešlo to. Vnútorne ma to užíralo tak, ako ma to užiera teraz." Miro párkrát zamrkal a po tváři se mu svalilo několik slz.
"Miro," přivřela jsem oči. Celá jsem se klepala. Věděla jsem, že až to praskne, bude to bolet. Rozhodně jsem to ale nepromyslela. Nechtěla jsem ho trápit, nechtěla jsem ho ztratit. Položila jsem mu dlaň na tvář a pak jsem kloubky prstů setřela slzy. Miro mě chytl za zápěstí a odložil mi ruku stranou.
"Už ti nemôžem veriť. Počítal som s tým, že to zase tak jednoduché nebude, ale najhoršie na tom je, že si mi to ani nepovedala a klamala si mi! A ja žil celé dva dni vo lžíš! Veril som tomu všetkému. Videl som, ako si v pohode a hovoril som si, že sa to podarilo. Že ses uzdravila a prestala si s tým. Ja som kvôli tebe odkladal všetky koncerty, ktoré som mohol. Iba kvôli tomu, aby som mohol chodiť do penziónu za tebou. Trávil som s tebou väčšinu môjho času. Robil som pre teba toho toľko. Tak prečo sakra nemôžeš taky urobiť niečo ty pre mňa. Pre mňa a pre svoje zdravie. Prečo?!" Položil si znovu hlavu do dlaní. Všimla jsem si, jak se mu klepou dlaně. Miro se nesnažil zadržovat slzy, nechal je volně stékat a vzlykal do svých dlaní.
Ano, už vím jak moc ho muselo bolet dívat se na moje ruce. A jak teď ho musí bolet to, jak hnusně jsem mu celou dobu lhala. Tak, jako mě teď bolí pohled na něj.
"Miro, vůbec nevím, co na to mám říct, je mi to strašně líto, prosím, prosím, odpusť mi!" Vykřikla jsem uvzlykaně a pevně jsem ho obejmula.
"Dělal jsi toho pro mě vážně strašně moc. Ale pochop. Dělal jsi to, protože jsi mi chtěl pomoct. I když já bych strašně ráda přestala a žila zase normálně, nejde to. Mám pocit, že se u mě všechno poslední dobou zhoršilo. Potřebuju to víc, než kdykoli jindy. Víš, já.. vážně jsem nechtěla lhát, jen..prostě...Miro," pevně jsem ho svírala, ale on to neopětoval. Díval se do země a jakoby mu moje řeči byly lhostejné.
"Miro, prosím!" Třásla jsem s ním, ale on jen kroutil hlavou a stále měl skloněnou hlavu. "Sakra, ty tomu nerozumíš! Nemůžeš vůbec vědět, jak mi je a jak je těžké najednou z ničeho nic přestat, když to potřebuješ!"
"Ja už nechcem počuť nič!" Přimhouřil oči a podíval se na mě vztekle.
"Miro jak ti to mám jinak vysvětlit?!" Už jsem pláčem nemohla. Docházely mi všechny síly a já se pomalu sesypávala k zemi. Oči plné slz. Byla jsem si vědoma své chyby. Na jeho místě bych se zachovala stejně.
"Miro, já vím, jak se cítíš! Kdybych byla na tvém místě, zachovala bych se stejně, ale přesto bych se snažila tomu člověku pomoct!"
"Myslím, že som ti pomáhal dosť, žiaľ, moje sily na to nestačili tak, ako som predpokladal. Nechcem nič počuť, chcem byť sám." Zašeptal a otřel si rukou uplakané oči. Odešel.
Odešel pryč a nechal mě tam. Ležet na zemi, uplakanou, utrápenou. Tak ráda bych vrátila čas. Zpátky na dobu, kdy jsem byla v léčebně. Kdy mě navštěvoval a když ho trápil pohled na mou ruku, snažil se usmívat. Nebyl dobrý nápad brát si mě do své péče. S holkou závislou na řezání až tak moc jako jsem byla já... nikdo by nevydržel. Jsem jako hadrová panenka, která sama se sebou tak zachází. Řezala jsem do svého těla, jako by to byl nějaký cár papíru. A i když ve mně byla velká touha přestat, nešlo to.
Nemá to cenu. Nechci dál žít. Nechci ho trápit. Moc ho miluju.
Asi po hodině a půl, když jsem se trošku uklidnila a naprosto si ujasnila věci tak, jak jsou, jsem z kabelky vytáhla další žiletku.
Sedla jsem si ke stolu a vzala papír a tužku a napsala jsem věci tak, jak je cítím:

Milý Miro,
Ani nevíš, jak moc pro mě bylo těžké ti to tajit. Ale nechtěla jsem ti tím ubližovat. Bohužel teď vím, že to byla jedna velká chyba. A ty starosti, které se ti mohly dávkovat tím, žes to mohl vědět, jsem na tebe hodila takhle najednou. Nechci aby ses už kvůli mně nadále trápil. A proto to ulehčím nám oboum. Děkuji Ti moc za všechno, cos pro mě udělal. Vždy jsem tě milovala a vždy milovat budu. Budu na tebe čekat... někde tam nahoře. Tam bude život o mnoho jednoduší, než v téhle tvrdé realitě. Odpusť. Miluji Tě. Nela

Dopis jsem několikrát přeložila a položila ho na stůl, snad ho tady najde až se vrátí. Podél skříně jsem se svezla dolů a přiložila si žiletku k lévému zápestí, přesně na tepnu.
'Miro, lásko. Miluju tě.' pevně jsem zavřela oči a ostrou hranou tvrdě přitlačila.
Viděla jsem ho. Je vážně pravda, že když umíráte, vidíte všechny blízké lidi. Já viděla jen Mira, moji velkou lásku. Sbohem.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Toto byl předposlední díl..
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lissa Lissa | Web | 17. srpna 2010 v 20:14 | Reagovat

néé =( ach jo.. je to tak smutné =( =(
(ale dokanale napsané =))

2 Sue Sue | Web | 17. srpna 2010 v 21:48 | Reagovat

Bože, já to nepřežiju tohle =((.. Mám slzy hodně na krajíčku. Je mi jich tak líto a Mira v tomhle dílu dvojnásob =((.. Hrozně smutně tenhle díl skončil =((..
Ale opět musím říct, že si to napsala dokonale ♥♥

3 miro-smajda-daily miro-smajda-daily | Web | 17. srpna 2010 v 21:53 | Reagovat

taky mám slzy na krajíčku..tohle jsem nečekala vůbec... Mira mi je taky hrozně líto, protože tohle musela být fakt rána jako svině :((
ale přesně, jak píše Sue, dokonale napsané :) <3

4 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 18. srpna 2010 v 10:15 | Reagovat

Je to fakt dokonale napsané,ale....brečím....nebudu zapírat,brečím.....fakt mě to dostalo...moc se těším na poslední díl a myslím si,že budu brečet ještě víc než dneska !!! :'-(

5 Lady-MisickQaA Lady-MisickQaA | Web | 18. srpna 2010 v 15:08 | Reagovat

Aaaaaaaaa! Tak,a ja umiram! Boli me z toho bricho a drzim slzy! xDDD Omg! Me jebne! xDDD Co bude dal? Sakra! Uz chci novy dil nebo tady chcipnu napetim :D:D:D Nadherne napsane :) ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama