Vyléčila mě láska - 2. kapitola

8. srpna 2010 v 11:01 | XoXo Graphic
Ráno okolo sedmé hodiny jsem stála u umyvadla v umývárně. Všichni pacienti v budově ještě spali. Dívala jsem se na sebe v odrazu zrcadla a prohlížela si své fialové kruhy pod očima. Byla to známka pláče, smutku, nevyspalosti... v ruce jsem svírala nůžky. Mám, nemám. Uvnitř mě něco křičelo ano, ale něco zase ne. Přoložila jsem si nůžky k pravé ruce a zavřela oči. Ostrým koncem jsem silně zatlačila do ruky a sjela ještě tak 5 centimetrů. Srdce mi bušilo, ruka se mi třásla, nůžky jsem pustila na zem a levou rukou se chytla za poraněné místo. Pak jsem pustila vodu a opláchla si ruku. Vrátila jsem se zpět do pokoje. Vážně mi to za to stojí? Pokud to budu dělat dál, nikdy se odsud nedostanu. Lehla jsem si do postele, ruku schovala pod peřinu a zavřela jsem oči.
"Slečno, přinesla jsem vám snídani." Probudil mě hlas starší sestřičky. Protočila jsem oči a znovu je zavřela.
"No tak, musíte jíst.. pokud nechcete dostávat potravu kapačkama v nemocnici." Ustaraně mi položila ruku na tvář. Neodpovídala jsem. S nikým jsem nechtěla mluvit. "Hm.. dneska budeme mít vzácnou návštěvu," usmála se. "Miro. Miro Šmajda, nevím, jestli ho znáte, přijde nám sem darovat nějaké finance a přispět tak na novou výbavu. Jaký milý hoch," pokračovala a podívala se z okna. Cože? Vážně řekla Miro Šmajda? Když to jméno vyslovila, celé moje tělo se rozpálilo a uvnitř jsem se třásla. Nechtěla jsem však dát najevo, jak moc mě to zajímá.
"Vážně nebudete jíst?" Podívala se na palačinky na stole. Odvrátila jsem hlavu. "Achjo." Vzdychla a odešla i s tácem. Pod peřinou jsem si chytla pravou ruku. Naštěstí. Neviděla to.

Odpoledne přišlo velmi rychle. Procházela jsem se chodbami toho "cvokhausu" a nakoukávala do pokojů různých lidí. Byli tam i lidi mladší než já. Většinou měli stejný problém. Seděli na posteli a dívali se na televizi nebo si třeba povídali s příbuznými. Kolem mě procházeli i lidé, kteří nosili zabalené věci ven a zdraví a konečně šťastní opouštěli penzion. Bylo mi jasné, že pokud budu pokračovat dál, já kufry nikdy nezabalím.
Vrátila jsem se do pokoje a posadila se na postel. Dveře jsem nechala otevřené, abych mohla sledovat aspoň některé tváře těch šťastných lidí, kteří mohli dnešní den domů. Sledovala jsem chodbu, občas se mihnul bílý plášť, člověk s kufrem, bílý plášť, člověk s kufrem, člověk, člověk, člověk s kufrem, bílý plášť, bílý plášť, blonďák, člověk, bílý plášť..BLONĎÁK?
"Ahoj!" Snažila jsem se zakřičet a doufala jsem, že ještě slyšel. Ale ve dveřích jsem už nikoho neviděla. Chvíli jsem čekala a pak jsem viděla jak se někdo objevil u dveří, musel udělat kroky zpátky k mému pokoji.
"Ahoj," usmál se a já ho poznala. Miro. Miro Šmajda. Vešel klidně dál a posadil se ke mně na postel. "Ako sa voláš?" Zeptal se s tím neodolatelným úsměvem.
"Nela," zašeptala jsem a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. "Tys, tys mě slyšel?" mluvila jsem tiše.
"Samozrejme, že počul. Pozdravila si ma a tak som ešte zacúval." Zadíval se mi do očí, sklopila jsem zrak. "Ale nie, nehanbi sa," nadzvednul mi rukou bradu. Měl tak jemné ruce. "Prečo..."
"Kde máš kytaru?" Přerušila jsem jeho otázku.
"Odpočíva doma." Zazubul se a poškrábal se na hlavě.
"Doma..." zašeptala jsem do ztracena. "Co je to doma..." řekla jsem to jako oznamovací větu.
"Aj ty môžeš byť zase doma, ak s tým prestaneš." Pohodil hlavou a vzal mou pravou paži do své ruky. Bolestí jsem sykla. "Takéto hnusné zranenia. Prečo si ich robíš? Veď život je tak nádherný." Podíval se na mě a čekal na odpověď. Jemně jsem vytáhla ruku z jeho stisku a sklopila jsem oči.
"Proč jsi nepřinesl kytaru? Chtěla bych někdy slyšet na živo její tóny."
"Nevidel som do budúcnosti a vážne som netušil, že niekto bude stáť o jej dokonalé tóny."
"Můj sen je, aby mi Miro Šmajda zahrál na kytaru. Její tóny mi vždy dodají energii a větší chuť do života. Já tu chuť potřebuji, když jsem na vše sama." Přiznala jsem se a cítila jsem, že mu můžu věřit a říct mu vše, co mě trápí. Jen mi vůbec nenapadlo, jestli ho to zajímá.
"Sama snad nie." Naklonil hlavu a v jeho očích se objevil smutek.
"Rodiče mi zemřeli při autonehodě. Moje teta mě poslala sem a nezajímá se o mě. Nikoho jiného nemám." Tiše jsem začla vzlykat.
"Nelinka, neplakaj, ja ti teraz sľúbim, že sa za tebou zajtra stavím spolu s kamarátkou gitarou a niečo pekného ti zahrám. Ale ty mi na oplátku musíš sľúbiť," jemně vzal mou pravou ruku do svých dlaní a konečky prstů přejel přes bolestivé rány, "že zajtra neuvidím žiadna nová zranenia. Sám osobne si to skontrolujem."
"No, já... dobře," pokusila jsem se o úsměv. "Vážně přijdeš?"
"Sľubujem," usmál se a něžně mě políbil na pravé zápěstí. Zamotala se mi hlava a věnovala jsem mu ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem dokázala. Miro se zvednul z nemocniční postele a zamával mi na rozloučenou. Štěstím jsem zabořila hlavu do polštáře..

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lissa Lissa | Web | 8. srpna 2010 v 12:04 | Reagovat

hmm.. je to zase úžasné.. moc pěkně napsané a už se nemůžu dočkat na pokračování.. doufám, že bude hned zítra.. = )=)

2 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 8. srpna 2010 v 13:04 | Reagovat

To je úúúúplně ÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚžasný !!! Ani bych se nedivila,kdyby jsi byla spisovatelkou.Fakt moc krásně napsaný !!! :-)

3 Lady-MisickQaA Lady-MisickQaA | Web | 8. srpna 2010 v 15:30 | Reagovat

Aaaaah,krasne! ♥

4 miro-smajda-daily miro-smajda-daily | Web | 8. srpna 2010 v 18:54 | Reagovat

páni :) dokonalost :) píšeš krásně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama