Vyléčila mě láska - 5. kapitola

9. srpna 2010 v 18:01 | XoXo Graphic
Další den jsem stejně jako každý jiný seděla na okně a sledovala příjezdovou cestu. Vždy se mi na tváři objevil úsměv, když před penzionem zastavilo nablýskané, černé BMW a z něho vylezl střapatý blonďáček.
Ani dnes tomu nebylo jinak a já už po chvíli spatřila, jak vylézá z auta s igelitkou v ruce. Rychle jsem zaskočila do postele a vzala si časopis, aby jsem se neprozradila, že jsem vyhlížela. Po pár minutách už klepal kloubkem prstu na pootevřené dveře. Strčil dovnitř svou blonďatou hlavu a věnoval mi úsměv.
"Ahoj, ako sa cítiš?"
"Nádherně." Usmála jsem se. "Pojď." Poklepala jsem rukou na svou postel. Miro šel poslušně jako pejsek. Sundal si a odložil svou koženku.
"Niečo pre teba mám," usmál se a sáhl do igelitky. Vytáhl z ní několik banánů. "Dúfam, že si dáš," mrknul a začal loupat jeden banán.
Pak někdo zaklepal a oba jsme se podívali ke dveřím. Byla to sestřička.
"Dobrý den, pane Šmajdo, můžete na chvilku?" Strčila hlavu do dveří.
"No samozrejme. Neli, zatiaľ si pekne spapej tie banány. Hned budem späť." Pohladil mě po tváři a podal mi nedoloupaný banán. Odešel ze sestřičkou a přivřel za sebou dveře. Tiše jsem vstala z postele a pomalými krůčky jsem se přemístila ke dveřím. Přitiskla jsem ucho ke zdi a ani jsem nedutala.
"Ještě jednou bych vám moc chtěla poděkovat. Díky vám se zdravotní stav slečny Leichtové viditelně zlepšil ať už z psychického, tak i z fyzického pohledu. Hrozně moc si vážíme toho, co pro ni děláte a že pro ni obětujete svůj vlastní čas."
"Ja to robím strašne rád."
"Víte, chtěla bys vám jen říct... nebo vás spíše požádat. Neměl by jste přerušit vaše návštěvy. Mám o ni strach a vážně se pořád bojím, že do toho zase spadne."
"Vôbec som neplánoval naše styky akokoľvek prerušiť."
"Já vím. A moc vám za to děkujeme. Pokud to půjde takhle dál a bude se to přiklánět jen k tomu nejlepšímu, brzy ji budeme moct propustit domů."
"Budem sa snažiť, aby jej stav bol stále lepší a lepší. To vám môžem sľúbiť."
Rychle jsem se přemístila zpátky do postele a do ruky si vzala banán, který jsem měla mezitím sníst. Sakra.
"Tak som späť, už si to zjedla?" Zvedl Miro obočí.
"Ještě ne." Sklopila jsem oči. "Miro?"
"Áno?" Podíval se na mě. Topila jsem se v jeho zelenohnědých očích, který se na mě pronikavě dívaly.
"Víš já.. chtěla bych se tě na něco zeptat."
"No čopak?" Olízl si rty a zamrkal.
"No... já jen.. jestli sem chodíš jenom proto, abys mě vyléčil nebo proto, protože ke mně něco třeba cítíš." Zlomil se mi u posledního slova hlas.
"Chodím sem preto, pretože je pre mňa veľmi dôležitý tvoj zdravotný stav a viem, ako je to pre teba ťažké. Ale chodím sem taky preto, že pre mňa niečo znamenáš a ja ťa mám rád." Zastrčil mi vlasy za ucho.
"Já tebe taky." Usmála jsem se a chytla ho za ruku.
"Je to ťažké pre nás oboch. Ani nevieš, ako ma ničí vidieť ..." ani nedořekl větu jen mě pohladil po pravé ruce. Podívala jsem se na jeho prsty, které sjížděly celou délku mé paže a pak jsme si zahleděli do očí. Miro očima sjel na mé rty a začal se pomaličku přibližovat. Moje srdce tlouklo jako o závod, rty se mi třásly..
Mírně jsem pootevřela ústa a to už jsem cítila, jak mi Miro vložil spodní ret do úst. Opatrně jsem mu ho vsála a po dvou vteřinách jsme se odpojili. Oba jsme vydechli vzrušením... objala jsem Mira a cítila jsem, že s ním je můj pohled na svět jiný. Krásnější, zamilovanější a reálnější.

Miro mě navštěvoval pravidelně. Kvůli mně rušil různá vystoupení a odmítal nové nabídky jen aby mohl být se mnou. Každá chvilka s ním pro mě byla velmi důležitá a já dostávala stále větší a větší chuť do života. I když jsem s řezáním nepřestala. Už jsem se neranila tak, jako dřív, maximálně to byl malý řet a ani nebyl tak hluboký. Dělala jsem to proto, protože jsem se bála. Bála jsem se toho, že Miro jednoho dne odejde a už se nevrátí. Že budu sedět na okně, koukat na příjezdovou cestu, ale černé BMW nepřijede. Nevystoupí z něho ten blonďáček. A už se na mě neusměje a nezahraje na kytaru. I když bylo jizev stále víc a víc a já se snažila přestat, nešlo to. Mrzel mě Mirův utrápený pohled na mou ruku a věděla jsem, že ho to ničí. Jak jeho, tak mě. Ale doufala jsem, že spolu to zvládneme. Musíme.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pixee pixee | Web | 9. srpna 2010 v 18:14 | Reagovat

wow :) četla jsem si tuhle novou novou povídku od začátku a moc se mi líbí :) moc se mi líbí to že je něčím jiná a že začíná nějak jinak :) všechno nemusí začínat krásně a končit ještě krásněji :) opravdu se mi ten začátek líbí =) fakt moc pěkné :))

2 Lissa Lissa | Web | 9. srpna 2010 v 18:40 | Reagovat

aaah.. nenacházím slov.. je to dokonalé! =) =)

3 Sue Sue | Web | 9. srpna 2010 v 21:59 | Reagovat

Je to opravdu nádherné =)..Hrozně se mi líbí Mirův charakter a taky oceňuju ten nápad =).. Nádhera ♥

4 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 10. srpna 2010 v 12:45 | Reagovat

Je to náááááááááááááádherný !!! Málem jsem začala brečet....fakt moc krááááááásný !!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama