Říjen 2010

Pro zasmání: Lekce lyžování

30. října 2010 v 19:00 | XoXo Graphic

Napsala jsem povídku, která je celkem hodně dlouhá.. a já se snažila, aby byla i vtipná a snad se mi to aspoň trošku povedlo.. dofám, že to někdo přečte.. a pokud to bude mít nějaký ohlas, možná napíšu i pokráčko... Dejte celý článek a příjemné čtení! :-)


Chci lásku // 10. kapitola

28. října 2010 v 14:50 | XoXo Graphic |  Chci lásku
Došly jsme s Natálkou do parku, kde jsem se posadila na lavičku. Natálka pobíhala okolo, listí pomalu spadávalo ze stromů a čerstvý vzduch ovíjel můj obličej a pohrával si s mými vlasy. Už je to několik týdnů, co jsem Mira neviděla, co jsem se mu nemohla dovolat. Přitom mi tak chyběl, ale ta odvaha, zajít k němu domů, byla minimální. Vím, že jsem asi udělala chybu. Ale vybrat mezi nima bylo pro mě neuvěřitelně těžké. Stáli proti sobě. Tomáš, můj bývalý snoubenec, který mi sice neodpustitelně ublížil, ale přeci jen jsme spolu měli malou krásnou holčičku, který potřebovala otce. Navíc...moje láska k Tomovi neopadla ani po té době, co byl se svou novou přítelkyní...
Proti němu se ale tyčil můj kamarád z dětství Miro, kterého jsem vždy brala možná i víc jako kamaráda - ba jako přítele. Ale nikdy jsem ho nebrala jako svou lásku. On byl moje opora, která se za mě postavila, když jsem na tom byla nejhůř. Nenechal mě se trápit a pomáhal mi s Natálkou, která si ho během těch měsíců hodně oblíbila. Nevěděla jsem co chci já... ale možná jsem věděla, co chce ona...
Otevřela jsem na chvilku oči a podívala se kolem.
"Natálko!" Vstala jsem prudce z lavičky a otáčela se dokola, abych ji našla. Nikde nic. "Sakra!" Dupla jsem a vzala do rukou bundu, kterou jsem měla položenou na lavičce.
Běhala jsem od jednoho člověka k druhému a ptala se, jestli zde někde jen okem nezahlédli malou hnědovlasou holčičku s culíčkama, která tu běhala sama. Nikdo nic nevěděl...
Ještě před chvílí jsem ji slyšela, jak kolem mě poskakovala a najednou tady nikde není? Určitě bude na pískovišti nebo u stánku se zmrzlinou, nebo.... nebo u prolejzaček..
Jak jsem tak běhala po parku a srdce mi tlouklo, div nevyskočilo, uviděla jsem v dáli povědomého člověka, který stál a jeho dlouhé ruce byly ovinuty kolem malého stvoření - mimochodem se dvouma culíčkama.
"Fúúú," odfrkla jsem si a pomalým krokem přicházela ke dvojici, která ne a ne se pustit z pevného sevření.
Čím víc jsem se přibližovala, tím více se moje tvrzení o identitě člověka stvrzovalo. Ano, skutečno to byl on.
Jeho účes byl tentokrát ale jinačí, než jsem znala. Vždy nosil nepořádnou hřívu, která se mu tyčila do všech stran a neposedné prameny byly každý jinak dlouhý. Měl je vždy vlnité a celkem dlouhé.... tentokrát tomu bylo jinak. Jeho vlasy byly upravené, vyžehlené, více prostříhané a uhlazené podél obličeje. Byly na ramena, takže mírně zastřižené a vršek hlavy mu zdobila rozvířená chochola menších pramenů vygelovaná nahoru. Oči měl pevně zavřené a jeho ruce svíraly mou Natálku v náručí. Na obličeji měl spokojený úsměv.
"Ehm, ahojky.." promluvila jsem na něj a doufala, že mě nebude ignorovat.
Jeho úsměv z tváře náhle zmizel, ale v očích jsem stále viděla jiskřičky, jaké měl vždycky, kdy byl ještě se mnou.
"Ahoj," pozdravil klidně a chladně. Natálce přejel rukou ve vlasech a potom si k ní kleknul.
"Měla jsem strach, zmizela mi z dohledu tak rychle..." promluvila jsem. Miro zvednul hlavu a podíval se na mě.
"Už som si myslel, že je tu sama," cvrnknul ji do nosu. "Toto sa nerobí, Natálka. Mamička sa bála." Usmál se, postavil se a chytnul Natálku za ruku.
"To je v pohodě, jen jsem se lekla, trochu jsem se zasnila a najednou byla pryč. Ale teď už vím, že byla v bezpečí." Usmála jsem se. Miro menší úsměv opětoval.
"Miro, půjdeš s námi?" Zeptala se Natálka. Všimla jsem si, jak ji Miro pevně sevřel malinkou ručičku v té svojí.
"Nie..." Skoro zašeptal. Sklopila jsem oči.
"Nechci, abys zase odešel." Řekla smutně a pak se na mě podívala. "Mami, řekni něco!"
Miro na mě zvědavě upnul pohled. Něvěděla jsem, co říct, nevěděla jsem, kam se dívat.
"Tak dobre," podíval se nakonec Miro na mobil a zasunul ho zpátky do kapsy. "Mám ešte čas, takže vás pozývam do cukrárne."
Natálka nadšeně souhlasila, já nakonec taky.
Celou cestu do cukrárny jsem ale nemluvila. Nechala jsem mluvit pouze Mira, který se Natálky stále na něco ptal a já se pomalejším krokem loudala za nima.

V cukrárně jsem se posadila naproti Mira a Natálka se usadila vedle něho na lavici. Miro Natálce objednal zmrzlinový pohár, sobě pivo a já jsem nechtěla nic. Miro mi objednal jen čistou vodu, se kterou jsem nakonec souhlasila.
"Tak jak se Miro vůbec máš?" Zeptala jsem se nakonec, protože mi bylo divné, jen tak sedět a nic neříkat.
"Aj celkom dobre, čo ty?"
Pokrčila jsem rameny.
"Nevím............."
Jen mlčky kývnul.
"Co je s tvým mobilem?" Zeptala jsem se nervozně.
"Čo by s ním malo byť?" Zvednul obočí.
"Snažila jsem se ti několikrát dovolat. Marně."
"..............................." Číšník přinesl objednané věci, které poskládal na stůl. Jen jsme trapně mlčky seděli a nic neříkali.
"Takže?" Začala jsem znovu, když číšník odešel.
"Mám toho teraz naozaj veľa..."
"To neberu jako odpověď." Nedala jsem se odvést od tématu.
"To nie je môj problem..." pokrčil rameny a upil ze svého piva. Levou rukou si otřel bílou pěnu od piva ze rtů.
"Miro chybíš mi! Chybíš mně a Natálce! Potřebuju tě. Ona tě potřebuje!" Řekla jsem a bouchla lehce pěstí do stolu.
"Je mi ľúto, s týmto nemôžem pomoct. Obráť sa na toho svojho šamstra.."
"Na toho? Pomalu už zas ani neví, že má rodinu!" Snažila jsem se zadržet slzy.
"To tiež nie je môj problem..."
"Miro! On.... pořád chce jenom peníze! Pomalu už nemám nic. Jenom vyžebrává, aby měl každý večer na hospodu. Chodí domů brzo ráno, vrací se opilý a lehá do postele aniž by si dal sprchu... já už nemůžu.. vím, že jsem udělala chybu.. lituju, že jsem ho kdy brala zpátky, ale myslela jsem, že by to bylo dobré pro Natálku, že bude šťastná, že se jí vrátil otec, že já budu šťastná, protože jsem ho popravdě nikdy nepřestala milovat. Ale já prostě vím, že jak já, tak Natálka jsme byly šťastný s tebou a že jedině s tebou nám bylo dobře."
"Bylo nám s tebou dobře..." zopakovala Natálka.
"Lúbím ťa, čumáčik." Pohladil Natálku po vláskách a pak se začal přehrabovat ve své peněžence. Hodil na stůl peníze za účet a pak se zvednul od stolu.
"Majte sa."

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Chci lásku // 9. kapitola

27. října 2010 v 19:58 | XoXo Gaphic |  Chci lásku
"Robíte si zo mňa pr ... to nemôžete myslieť vážne chalani. Teraz nie, naozaj nie. A nešlo by .. aha, nešlo." Telefonoval Miro z kuchyně. Opřela jsem se o rám dveří a pozorovala ho, jak chodí sem a tam. Všimnul si mě. "No, už budem musieť končiť, ale dneska sa mi to nehodí, takže čo v piatok popoludní? Dobre, tak sa majte zatial." Miro si zasunul mobil do kapsy a přešel ke mně blíž.
"Ako si sa vyspinkala?" Usmál se.
"Co se stalo?" Vycítila jsem z Mirovy tváře neklid.
"Nič sa nestalo, naozaj."
"Nelži mi."
Miro vzdychnul.
"Ale chalani dneska chceli mať skúšku. Neboj, nikam nejdem." Objal mě a vydechnul mi do vlasů.
"Aha," šeptla jsem, ale stále jsem měla pocit, že to není to, co mi chtěl říct.
Chvíli jsme stáli v objetí, než nás vyrušil zvonek.
"Jdu tam," usmála jsem se a jemně políbila Mira na rty. Ten mě ale mlčky následoval ke dveřím a opřel se o rám dveří do kuchyně.
Otevřela jsem dveře a spatřila Tomáše, který se jen tak držel na nohách.
"Tome!" Vykřikla jsem a naštěstí včas ho zachytila podpaží. "Mirko, pomoz mi." Pokynula jsem a Miro okamžitě přišel, aby mu podepřel paže za mě. Nohou jsem kopla do dveří, která se s obrovskou ránou zavřely a potom pomohla Mirovi Tomáše dovést do kuchyně, kde jsme ho opatrně posadili na židli.
"Tome, Tomáši, slyšíš mě?" Mluvila jsem na něj, ale ten jen přivíral oči.
"Hm, je opitý ako starý prasa!" Odvrátil Miro hlavu a nechal mě jít k Tomovi blíž, abych mu dala napít vody.
"Nikolko," zašeptal Tomáš a i já musela odvrátit hlavu, jak to z něj táhlo.
"Jsem tady, co se stalo?" Zeptala jsem se na hlavu mu položila mokrý obklad.
"Jsem sám." Vydechl.
"Ale co to povídáš."
"Odkopla mě jako kus hadru. Mrcha. Niky, já strašně lituji toho, že jsem nechal tak úžasnou ženskou jako jsi ty." Pokračoval. S Mirem jsme si vyměnili pohledy.
"Proč tě odkopla? Co se stalo?"
"Víš, já tě pořád ještě miluju. Ona na to přišla a vyčítala mi to. Řekla, že když tě tak miluju a chybíš mi, že mám jít za tebou. U ní už nemám hledat nic."
Miro se na mě podíval, aby zjistil, jak budu reagovat. Mlčela jsem. Přemýšlela jsem a vybírala ty správná slova.
"Ty víš, že tady máš vždycky domov, Tomáši."
"Čo?!" Postavil se Miro ze židle.
"Mirko, prosím tě….."
"Nie!" Dupnul.
"Prosím, Nikolko, vím, že jsem udělal chybu a tohle mi jen tak neodpustíš….." pokračoval Tomáš.
"Ale! Odpustím - neodpustím. Jsme rodina. Potřebuješ někde být."
"Tak v tom prípade už nebudem prekážať!" Zakřičel Miro a odebíral se směrem do naší ložnice. Následovala jsem ho. Opřela jsem se o dveře a sledovala, jak vytáhl černou tašku, do které začal házet svoje věci.
"To nemyslíš vážně."
"Nie? A ty to myslíš naozaj vážne?!"
"Miro, já nevím, co blázníš. Proč tohle děláš, vždyť můžeš tady zůstat nadále, o nic nejde. Tomáš jenom…"
"Zostať? A budeme sa všetci štyria hrať na šťastnú rodinku? A akú mám ako rolu?" Přerušil mě a hodil do tašky další svoje tričko. "Ja alebo on?"
"Nemůžeš po mně chtít, abych si vybírala mezi tátou Natálky a…." ztichla jsem a sjela Mira pohledem.
"Milencom? Lebo čo to vlastne som…Nechápem. Povieš mi, že ma miluješ. Potom príde opitý ex priateľ a ja idem stranou? City idú bokom? Vieš, ja už nemôžem. Rob si tu s ním čo chceš!" Zapnul tašku, hodil ji přes rameno a bouchnul s dveřmi. Posadila jsem se opatrně na postel a složila si hlavu do dlaní.
"V pohodě?" Objevil se po chvíli Tomáš mezi dveřmi.
"Jasně, ale co ty?" Sjela jsem ho pohledem.
"Budu v pohodě." Usmál se a posadil se vedle mě na postel. Ještě před chvílí byl opilý, najednou čilý jako rybka… "Nechtěl jsem ho odsud vyhodit, to doufám víš," pokračoval.
"Odešel sám…" promluvila jsem, ale ani se na něj nepodívala.
"A tobě to nevadí?"
Jen jsem pokrčila rameny a zvedla se z postele.

Mirovi se snažím dovolat už několik dní. Bohužel. Vždy je nedostupný nebo mi to tipne. Nechce se mnou mluvit. Marně vysedávám na posteli a v rukou svírám mobil. Chci ho slyšet. I když jsem ráda, že je Tomáš zpátky a Natálka má tatínka, Miro mi nějakým svým způsobem chybí. Chybí i Natálce… zvednu se z postele a rozhodnu se, že se půjdu spolu s Natálkou projít ven.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Chci lásku // 8. kapitola

14. října 2010 v 14:07 Chci lásku
G-T
Další den mě probudily doteky na mojí tváři. Usmála jsem se, protože jsem po vůni poznala Mira. Jeho vlasy mě jemně zalechtaly na tváři, tak jsem otevřela oči. Usmíval se na mě a pak se lehce otřel o moje rty.
"Ahoj princezna."
"Ahoj blonďáčku," pohladila jsem ho po vlasech. "Kolik je hodin?" Zeptala jsem se a protáhla se. Chytla jsem Mira kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě.
"Bude tri štvrte na desať. Musel som ťa zobudiť, pretože ..."
"Ježišmarjá!" Vykřikla jsem a nenechala ho doříct větu. "Musím jet pro Natálku! To jsi mě nemohl vzbudit dřív?" Chtěla jsem vstát z postele, ale Miro mě zadržel.
"Ššš no tak, upokoj sa." Konejšil mě Miro. "Natálka už je tu. Tomáš ju priviezol."
"On tu byl???!!"
"Hovorím, upokoj sa." Znovu mě držel za zápěstí, abych nezmatkovala. "Áno, bol tu a stále tu je. Musel som ťa zobudiť, pretože s tebú chcel hovoriť." Dořekl konečně Miro to, co celou dobu chtěl.
Cože? Tomáš je tady? Viděl se s Mirem?
"Kde je?" Zeptala jsem se, abych se ujistila, že je to pravda.
"Čaká v kuchyni." Poposedl Miro, abych mohla vstát a nasadit si župan.
Sešla jsem dolů, kde už nedočkavě seděl Tom a nervózně klepal konečky prstů střídavě o stůl.
"Ahoj," pozdravil mě tvrdým tónem.
"Ahoj," odpověděla jsem. Vedle mě stál Miro a držel mě kolem pasu. Všimla jsem si Tomova pohledu, který zakotvil na Mirově paži, kterou měl ovinutou kolem mě. "Takže.. prý jsi se mnou chtěl mluvit." Začala jsem přes tu nervozitu mluvit.
"No, to jsem chtěl." Řekl, kousek si poposedl a podíval se na Mira. "Ale mezi čtyřma očima." Mrknul a Miro ze mě reflexně sundal paži.
"Tak ja pôjdem s Natálka hore." Podíval se na mě Miro a já mlčky přikývla. Vzal Natálku, která seděla na židličce a lízala zmrzlinu, kterou jí Tomáš koupil, a odešli do pokoje.
"Takže?" Posadila jsem se naproti Tomáše a propletla si prsty, na které jsem si položila bradu. Cítila jsem, jak neuvěřitelně rychle se mi klepaly.
"Takže ty někoho máš." Snažil se mluvit klidně a položil lokty na stůl.
Nevěděla jsem co říct. Mám říct ano, nebo ne.. nebo radši nechat plavat to, co řekl. "Ano, ne?" Naléhal. Mlčela jsem a přimhouřenýma očima ho pozorovala.
"A co ti je najednou po tom?" Přerušila jsem ticho, když jsem si všimla jeho neodbytnosti.
"Mně nic. Jen se chci ujistit, nemyslím, že je dobrý nápad, aby tady Natálka žila s někým cizím." Ohrnul nos.
"Mirko není cizí."
"Jo, tak Mirko, hm.." Uculil se Tomáš.
"Co od nás chceš?" Odbočila jsem.
"Pro mě je jenom důležitý, aby Natálka měla všechno, aby byla šťastná. Ne abys jí sem vodila nějaký chlapy, který ona nezná. Je ještě malá.."
"Není to pro tebe o nic víc důležitější, než pro mě." Zamrkala jsem. "Mirko je hodný, Natálka ho má ráda, já ho miluji." Vysvětlila jsem a sama jsem byla zaskočena tím, co jsem řekla.
"Takže jinak," zvedl se Tom ze židle a přešel blíž ke mně. Zvedla jsem hlavu tak, abych na něj viděla a sjela ho pohledem "Nelíbí se mi, že sis dokázala takhle rychle po našem rozchodu najít přítele."
"Mně se zase nelíbí, že ty sis po tom všem, co jsme spolu prožili dokázal najít náhradu. Náhradu za mě i za Natálku." Reagovala jsem a postavila jsem se.
"Dobře, tak ještě jinak. Teď si dávej dobře pozor na to, co a jak děláš. Protože až si všimnu i sebemenšího detailu, který Natálce bude i jenom trošičku škodit, budu usilovat o péči." Vysvětlil, sebral se a odešel.
Vyhrožovat by mu šlo. Ale koukat na to, jaké chyby udělal on, to ne. Já jsem ta špatná.
Tiše jsem se vracela do pokoje, odkud šly hlasy Mira a Natálky. Otevřela jsem dveře a viděla Mira, který seděl na koberci a poskakoval nahou barbínkou po zemi. Vypadal tak dokonale, sladce a zároveň strašně legračně.
"Co to tu vy dva děláte?" Zasmála jsem se a přešla dřív, abych Mirovi prohrábla rozcuchané vlasy.
"Budeme míť modní pšehlídku!" Tleskla Natálka a Miro se usmál. Pokusila jsem se i já o poloúsměv, ale Miro si všiml, že něco není v pořádku.
"Natálka, vydrž, áno? Zatiaľ je všetky pekne oblíkni, aby som sa mohol rozhodnúť, ktorá je najkrajšie, dobre?" Usmál se a něžně zatahal malou za culíčky. Pak mě chytl kolem pasu a vedl mě z pokoje ven.
"Čo sa stalo?" Nahodil utrápený výraz.
"Nelíbíš se mu." Našpulila jsem rty a chňapla jeho knoflíček na košili, kterým jsem začala otáčet.
"To je zlé. Ale stale to vidím pozitívne. Hlavné je, že sa páčim tebe no nie?" Usmál se a přitáhl si mě k sobě.
"Mirko, zlatíčko, ty všechno vidíš pozitivně." Sklonila jsem hlavu. Miro mi dvěma prsty zvednul bradu tak, že jsem se mu dívala do očí. Byl v nich odlesk, jak se mi objevovaly slzy, které jsem ale nechtěla pustit na povrch. "On.. chce usilovat o péči, pokud si všimne nějaké nespokojenosti u Natálky." Sklonila jsem hlavu. Miro si mě přitáhnul na svou hruď a políbil mne do vlasů.
"Spolem to zvládnem, dobre?"
"Dobře." Zašeptala jsem, trošku se odtáhla a podívala se mu do očí. "Já tě miluji, Mirko." Řekla jsem to, po čem moje srdce tak strašně volalo. Že bych si tím konečně byla jistá? Mirko byl v poslední době moje jediná opora. Natálka ho měla ráda. Nevím, co bych dělala, kdybych ho ztratila. Byl můj svět. Můj život. To on byla moje budoucnost. Moje štěstí.
"Lúbím ťa z celého srdca." Políbil mě na čelo.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...