Srpen 2011

Mámin nový přítel - 9. kapitola

31. srpna 2011 v 16:24 Mámin nový přítel
Ráno mě vzbudil mobil. Volala Míša.
"Jéé, ahoj," zívla jsem hlasitě.
"Ahoj Sylvo! Já jsem tě probudila?"
"Noo..."
"Promiň, ale slíbila jsi, že mi zavoláš." řekla otráveně.
"Jooo, no... já bych ti zavolala..." řekla jsem. "Včera jsem šla spát dost pozdě, jsem unavená."
"Počkej! Ty ses vrátila k Mirovi?" zeptala se.
"Proč?"
"No... že jsi unavená. On je asi zvíře, co?" zachechtala se.
Jen jsem se usmála sama pro sebe tak, aby to neslyšela.
"Jo, vrátili jsme se k sobě," odpověděla jsem. Věděla jsem totiž, že momentálně budu mít na čtrnáct dní klid, když řeknu, že jsme spolu. "Mamka letěla do Ameriky, takže máme byt s Mirem sami pro sebe." řekla jsem.
"Jé... a nechtěli byste nás třeba na jeden den pozvat?" zeptala se nadšeně.
"Ee... noo, promyslíme si to," odpověděla jsem a pak se omluvila. "Miší, já nemám už moc baterku, takže končím."
Do pokoje se mi najednou dostala zvláštní vůně a příjemně se rozlinula. Začalo mi dost hlasitě kručet v žaludku. A to jsem dnešní den plánovala být v posteli, abych ho nemusela vidět. Když můj žaludek opět protestoval a to dost hlasitě, vstala jsem z postele, hodila přes sebe župan a šla se podívat do kuchyně. Nahlédla jsem mezi dveřma. Miro byl zády, do půl pasu svlečený a na pánvičce zkušeně pohazoval palačinky. Jeho džíny byly mírně spadnuté, takže odhalovaly jeho boky.
Pousmála jsem se a musela uznat, že je to kus chlapa. Jen kdyby nebyl tak otravneej a pořád se tak nesnažil mi ukázat, že není nic špatného, že chodí a spí s mojí mámou.
"Ahoj!" vyrušil mě z přemýšlení. Ježiši, já tu stojím jako kravka a pozoruju ho. Doufám, že mi nestekla slina!
"A-ahoj," vykoktala jsem a usmála jsem se. Počkat! Já se na něj usmála?! Joo, už vím proč. Měla jsem hlad. On by mi nedal najíst, kdybych se teď zachovala nějak moc zle.
"Dáš si palacinky s banánovou náplňou?"
Chtěla jsem říct, že si dám sama něco v lednici a že od něho nic jíst nebudu, ale jelikož to nádherně vonělo...
"Dám si..." přikývla jsem. Jen se usmál, a ještě párkrát nadhodil nad pánvičkou.
Sedla jsem si ke stolu a pozorovala ho. Musela jsem se usmát.
"Čopak?" otočil se na mě, když měl chviličku.
"Ale nic... jen... táta nikdy neuměl házet takhle palačinky. Vždycky hodil a spadlo mu to na koberec." usmála jsem se. Nic neříkal, jen mi úsměv opětoval a pak dal palačinku na talíř, potřel banánovou náplní, kterou udělal úplně sám, zabalil palačinku a položil ji přede mě.
"Žiadný komentár?" podivil se.
"Asi ne. Nemáš je ani spálené." okoukla jsem ze všech stran. "Tím jsem si původně chtěla rýpnout. Ale mám tu ještě něco, na co možná budu mít komentář." kousla jsem do palačinky a málem jsem se rozplynula, jak to bylo vynikající. "Aha, takže asi ani na tu náplň nebudu mít negativní komentář. Máš to dobrý." pochválila jsem po pravdě.
"Ja viem, takto palacinky milujem," zvednul obočí a přihodil mi na talíř ještě jednu.
"Já mám hlad jako vlk!!" řekla jsem a začala ji do sebe cpát.
"Tak dobrú chuť. Keby si ešte chcela, vezmi si. Nechal som tie ďalšie na tanieri."
"Dík. A kam jdeš?" podivila jsem se, když odcházel.
"Do obývačky. Nemusela by si sa potom cítiť príjemne, keby sme boli v jednej miestnosti."
Jen jsem přikývla.

Po vynikající snídani jsem naťukala sms Petrovi, jestli by se nechtěl znovu vidět. Představa, jak jsem s Mirem celý den mě vůbec nelákala. I když se mi ráno zdál snad poprvé za celou dobu v pohodě, stejně jsem nehodlala změnit svůj názor na něho. Stále mi vrtalo hlavou, co asi má pro mě máma za překvapení. Pak jsem se ale zarazila.
´No, to mě podrž! Jestli se budeme stěhovat k němu, tak asi chcípnu. Měla bych si vážně rychle někoho najít, abych se měla kam přestěhovat.´
Musela jsem se pousmát. Ale opravdu to bylo nejspíš to překvapení. Tento byt nám ve všem připomínal ještě tátu. Mamka bude chtít nový život a Miro je bohatý...
Po chvíli mi přišla odpověď na esemesku, že by bylo skvělé se vidět a že na mě čeká v parku a pak můžeme jít k němu.
Rychle jsem zaplula do pokoje, abych se oblékla a jelikož bylo horko, zvolila jsem docela lehký outfit. Vyšla jsem z pokoje a jen na Mira letmo zavolala.
"Jdu ven!"
"Počkaj!" zakřičel a zvedl se z gauče, přišel za mnou na chodu a založil si ruce na prsou. "Kam ideš?"
"No ven." řekla jsem lhostejně.
"S kamarátkami?" vyzvídal.
"A není to jedno?"
"Ja len, že máš tak ľahký oblečenie."
"Je horko," pokrčila jsem rameny a vklouzla do balerín.
"Kedy prídeš?"
"Ježiš," protočila jsem oči, "co ti je do toho?"
"Len si robím starosti, to je v rodine normálne." zamračil se a předal váhu na svou druhou nohu.
"Ty," ukázala jsem na něj, "si starosti nedělej, prosím tě. O mě ne. Stále zapomínáš, že je mi 18."
"Čo ty stále máš s tou osemnástku? Aj v tridsiatich rokoch je starosť o človeka v rodine úplne normálna."
"Přestaň pořád říkat, jak jsme rodina, proboha. My nikdy nebudeme rodina."
"Tak kedy prídeš?" ignoroval mou reakci.
"Asi k ránu," odpověděla jsem neochotně.
"Škoda, myslel som, že by sme večer mohli do kina." řekl naoko naštvaně.
"Ty mi už nevymýšlej žádné programy, dokážu si je naplánovat i sama. Do kina mě vezme Petr." odpověděla jsem, vzala si kabelku a odešla.

Mámin nový přítel - 8. kapitola

29. srpna 2011 v 21:59 Mámin nový přítel
Stále jsem napjatě poslouchala, co z Míši vyleze. Srdce mi bušilo jako splašené a polévalo mě horko.
"Tak co je?!" zařvala jsem do telefonu.
"No... my jsme dneska byly s Digi na letišti, protože nám přijela Angelica, kamarádka z Arizony."
"A...?" byla jsem stále nervóznější.
"No, viděla jsme tam toho tvýho Mira. Sylvi, zlato, sedíš?" ujistila se.
"Jasně, tak mluv!"
"No... on... líbal tvoji mámu." dokončila konečně větu.
Tak z poloviny ze mě spadl všechen strach, který do mě napudila, ale zároveň ve mně narostlo zděšení. Chvíli jsem přemýšlela, jak se mám chovat, ale vzhledem k tomu, že si myslí, že je můj kluk, měla bych... panikařit? Vyvádět?
"Co-cože?" zeptala jsem se třesoucím hlasem. Sakra, i hluchý by poznal, že to není běžná reakce.
"No on se tam líbal s tvojí mámou! A ona... říkala mu miláčku!" vypískla do toho.
"Tak to si děláš legraci, ten parchant." řekla jsem klidným hlasem.
"Sylvi? Co je to s tebou?"
"Já už budu muset končit, Miško, zavolám ti pak, ju?" tipla jsem to.
Sakra, budu muset rychle něco vymyslet. Už vím! Pak jim prostě řeknu, že jsem se s Mirem rozešla a je to! Ale... pořád mě s ním budou vídat. Tak co mám sakra říct?
Slyšela jsem chrastit klíče v zámku. No super, už je tady, expert, pousmála jsem se. Rychle jsem vzala do rukou mobil a napsala esemesku svému nejlepšímu kamarádovi, se kterým jsem se znala už hodně dlouho: "Ahoj, Peťo, nechtěl bys dneska večer někam zajít? Na pivo?" odeslala jsem.
Mezitím se bez klepání otevřeli dveře a vstoupil Miro.
"Tak hele, mladá dáma. Je mi jedno, čo tu robíš, keď je tu tvoja mama. Ale momentálne som tu len ty a ja. Takže mám návrh..."
"Ty, prosím tě. Běž s těma tvýma návrhama do prdele," odpověděla jsem naštvaně a stále se dívala na displej od mobilu.
"A ty ma zase počúvaj, ja neviem, čo ťa sere. Ja tvoju mamu milujem a chcem s ňou byť. Ty to nezmeníš tým, že sa ku mne budeš správať ako k tomu najväčšiemu hulvátovi."
"Ježiš, mně je jedno, jestli mojí mámu miluješ nebo ne! Mně si celej ukradenej, jasný?! Chci mít volnost, nevšímej si mě. Já se nebudu všímat tebe a ty mě. Vyřešeno."
"Nie," reagoval.
"Hele, já fakt nemám čas to tu teďko řešit."
Přišla mi esemeska - odpověď od Péti: "Jee, to jsem rád, že sis na mě po takové době vzpomněla, tak se pro tebe stavím hned? Půjdeme si sednout do restaurace :)." Jen jsem rychle prozvonila jako odpověď a pak se zvedla z postele.
"Mám rande s přítelem," usmála jsem se na Mira. "Ráda bych se převlékla do nějakého pěkného oblečení, takže jestli bys mohl vypadnout?"
"Tak ja sa ti chystám oznámiť, čo som pre nás na dnešný večer pripravil a ty mi povieš, že ideš s priateľom?"
"No jo, je to tak. Tvoje plány jsou mi ukradený. Dělej si tu, co chceš! Ostatně... ty už si tu vlastně děláš, co chceš. Lezeš sem pořád." odprskla jsem a začala se hrabat ve skříni. Miro se bezeslova zvedl a odešel.
Tentokrát jsem zvítězila. Poroučet si nenechám!

S Péťou jsem byla v jedné blízké restauraci. Dali jsme si pár piv, navečeřeli se a on mě pak doprovodil domů. Bylo asi kolem druhé hodiny ráno.
Odemkla jsem. Bylo mi divné, že se v kuchyni ještě svítí a když jsem se šla podívat, jestli Miro nezapomněl zhasnout, seděl na židli, ruce složené na stole a na nich měl položenou hlavu. Spal. Jeho dlouhá blonďatá hříva mu zakrývala obličej. Bylo jen vidět, jak vydechoval, že mu pár pramínků, které mu spadávaly do obličeje nadskakovaly.
´To je komediant.´ proběhlo mi hlavou.
Když jsem udělala krok dozadu, zakopla jsem o vlastní nohu a spadla přímo na zadek. Mira to samozřejmě probudilo.
"Čo tu robíš?" zívnul si a podíval se na hodiny. "Počkaj, to si ako teraz prišla?!"
"Tak já se tu namáznu a ty místo toho, aby ses zeptal, jestli jsem v pořádku, řešíš, v kolik jsem přišla?"
"Čakal som ťa o polnoci..."
Vyprskla jsem smíchy.
"Tak tos přestřelil. Je mi osmnáct," řekla jsem pyšně.
"Ale to ešte neznamená, že sa budeš vraceť takto neskoro. Od zajtra máš zaracha."
"Ty jsi blbej, myslíš, že tě budu poslouchat?"
"Mňa nie, ale možno tvoju mámu." vzal mobil do ruky a ukázal ho na mě.
"Prosím tě, ta nebude mít problém s tím, že se bavím. S PŘÍTELEM." dodala jsem srozumitelně.
Jen se zamračil a opatrně položil mobil na stůl.
"DO-BROU." řekla jsem a odkráčela do pokoje.
Vypadá to na velmi zajímavých čtrnáct dní. Už dneska po druhé jsem ho dostala. Doufám, že mi to takhle půjde i následující dny. Ať si teďko žere on - dokud je příležitost.

Mámin nový přítel - 7. kapitola

29. srpna 2011 v 11:19 Mámin nový přítel
Přišla jsem domů a mamka už pochodovala kolem kuchyňského stolu. Miro seděl na židli a když jsem přišla, vstal a pobídl mi, abych si sedla.
"Tak kvůli čemu jste mě volali domů?" zeptala jsem se nepřítomně.
"Sylvo, já jsem dostala pracovní nabídku. Čtrnáct dní v Americe. Je skvěle placená, já... já nevím..."
"Já som jej povedal, aby tam išla. Čo hovoríš ty?" podíval se na mě.
"Ty... ty jedeš do Ameriky?" zeptala jsem se šokovaně.
"Zlatíčko, teď se nám hodí každá koruna. Tahle práce je skvěle placená a šéf ví, jak jsme na tom momentálně špatně. Poskytl mi tuhle příležitost a já vím, že pokud pojedu, budeme na nějakou dobu zase za vodou. Mirko nám taky nemůže pomáhat pořád," vzychla máma.
"Já vím... já... pojedu s tebou," řekla jsem a pohladila ji po rameni. Mamka si s Mirem vyměnili pohledy.
"No, to je právě to, co jsem ti chtěla říct...." řekla máma. Podívala jsem se na Mira a pak zpátky na ni. "Ty zůstaneš tady. S Mirem. Já... mám let zdarma, všechno mi platí z práce. Je to pouze na jednu osobu," dodala.
"Cože?!" vyjekla jsem a prudce se postavila. "Nezmínila ses o tom, že bych třeba chtěla jet taky?!"
"Sylvo, já si myslím, že... že ti to prospěje. Být nějaký ten den s Mirem. Já... budu vám volat. Každý den. Miro řekl, že nebude problém připravit nějaký super program pro vás dva a...," podívala jsem se naštvaně na Mira, který jen pokrčil rameny a dodal: "Sľúbil som tvojej mame, že sa o teba postarám v tú dobu, čo ona bude preč. Až sa vráti, všetko sa vráti do normálu. Viem, že ma nenávidíš, že sa budeš snažiť sa mi vyhýbať celých štrnásť dní. Ale... mne to je jedno. Môžeš si robiť čo budeš chcieť, nebudem ti brániť. Nemusíš sa so mnou baviť ani so mnou tráviť čas. Jednoducho... každý za seba, áno? Chcem, aby sme to zvládli."
"To říká ten pravej! Ten, co vždycky všechno vidí strašně v pohodě," odbila jsem ho a pak se otočila k mámě. "Díky mami, on mi to zavaří, chápeš to? Podívej se, jak se usmívá. On se těší, až tu celému sídlišti vyhlásí, jak mi dělá tátu!" vyhrkla jsem a utíkala nahoru do pokoje.
Když se..... když se štve, tak se štve. To je snad naschvál! Já jsem věděla hned, že jakmile se naskytne příležitost, tak mi to dá sežrat, všechno! Už teď si na mě brousí zuby a skrývá se za výraz alá "Je mi strašně moc líto, že odjíždíš, Leničko."
Nakonec jsem usnula.

Další den se mamka balila, protože už za dvě hodiny měla let. Měla co dělat, aby všechno stihla. Odmítla jsem jít na letiště s nima, protože jsem věděla, že se tam budou líbat a objímat. A to jsem opravdu nepotřebovala mít na očích.
"Mami..." řekla jsem a smutně se dívala na její sbalenou tašku.
"Zlatíčko, čtrnáct dní." odpověděla a pohladila mě po tváři.
"Rozcupuje mě tu jako malinu!" odsekla jsem.
"Nerozcupuje, mluvila jsem s ním. Jen chci, aby sis zvykla. Hned, jak se vrátím z Ameriky, pro tebe budeme mít jedno překvapení a proto chci, aby sis na Mira zvykla. Zkus ho vzít jako staršího bráchu, hm?"
Co to řekla? Staršího bráchu? Tak ona se mi bude ještě posmívat?
"Řekla jsem mu, aby tě jinak nechal být. Pouze se tu postará o to, abys měla co na snídani, oběd a večeři. Nebude tě jinak otravovat, neboj se."
"Ale..." nadechla jsem se.
"Žádné ale. Ty se můžeš naprosto v klidu učit. Slíbil, že jen ti pomůže s jídlem a postará se tu o domácnost."
"Takže mi nepoleze do pokoje?!" chtěla jsem se ujistit.
"Pročpak by to dělal?" znovu mě pohladila po tváři a pak se chystala zvednout zabalenou tašku.
"Lenička, predsa sa s tým nebudeš ťahať!" přiskočil a začal se šmátrat po tašce. "Ja ti to vezmem."
"Jsi miláček, bublinka moje, dokonalááá!" rozplývala se a začali se cukrovat. Propalovala jsem je pohledem.
Když dokončili tohle divadýlko, mamka ke mně naposledy přišla a přitáhla si mě na prsa.
"Budu sem každý den volat, Sylvi. Doufám, že to tu zvládnete a prosím tě, chovej se k Mirovi slušně. Kvůli mně. Je to opravdu důležité."
"No jo, budeš mi chybět. Bez tebe tu jsem ztracená," pevně jsem mamku stiskla a nenávistně se podívala na Mira, kterýmu bezstarostně cukal koutek. "Mami, on se normálně usmívá!!!" vykřikla jsem naposledy.

Už je to hodinka, co odešli. Každou chvíli se vrátí Miro. No a? Nebudu si s tím vůbec lámat hlavu. Jo, je tu bordel jako by tu vybuchla bomba. V lednici nic nemáme. To jsem zvědavá, z čeho chce ten expert, který je vždycky se vším v pohodě, vařit. Musela jsem se pousmát. Proč já se vlastně stresovala? Mám teď jedinečnou možnost mu vrátit všechno, co on dělal mně. Jak do mě neustále rýpal, jak popichoval....
Z přemýšlení mě vyrušil vibrující mobil.
"Jéé, Miška." řekla jsem si s úsměvem a doufala jsem, že mě na dnešní večer třeba někam pozve a já tu nebudu muset být s Mirem. "Ahoj, zlato!" pozdravila jsem ji. "Ty máš někam chuť zajít?"
"Ahoj, Sylvi. Já... nevím. Asi by ses měla posadit." řekla vážným hlasem.
"Co je? Co se stalo?"
"No víš..."
"No tak, co se stalo?!" doléhala jsem a začala ve mně stoupat nervozita.

Nevěřili byste! :O

28. srpna 2011 v 20:16 | XoXo Graphic
Mámin nový přítel - mám takovou fantazii, že už jdu psát dvanáctou kapitolu :-D... všechno je v rozepsaných, tak budu veřejnit postupně tak, jak budete psát komentáře a jak budete hodný!! :-) :-D

Mámin nový přítel - 6. kapitola

27. srpna 2011 v 12:42 Mámin nový přítel
Ráno jsem sice plánovala, že se holkám vymluvím na bolest hlavy, ale když mě žadonily, abych přece jen přišla povyprávět, rozhodla jsem se zahrát takovou hru. Stejně se z toho nevykroutím a jednou se budou ptát. Ani jsem Mira nepozdravila ráno, když vysedával u kuchyňského stolu a popíjel džus, pouze jsem se rozloučila s mamkou se slovy, že si s holkama uděláme celodenní holčičí mejdan. Vůbec neměla nic proti a naopak, byla ráda, že mají s Mirem volný byt.

Došla jsem k holkám, byla tam Míša, Lucka, Helča, Digi... a já.. naše kdysi hodně oblíbená partička. Já jsem se po smrti táty odtrhla a teď jsem s nimi po dlouhé době. Cítím se zase fajn v jejich přítomnosti. Možná bych měla chodit častěji...
Miška už mě čekala mezi dveřma a jakmile jsem byla u branky, hned pro mě běžela a tahala mě dovnitř se slovy: "Všechno nám musíš povykládat, jak jsme viděly, máš jednu velkou novinku!"
Posadila jsem se k nim na velkou postel a všichni napjatě čekaly.
"No..." usmála jsem se.
"No tak povídej! Ty máš kluka!!!!" dloubla do mě Lucka.
"A jakýho pěknýho, áá," přidala se s větou Helča.
"Tak mluv, sakra! Kdes ho ulovila, jak dlouho spolu jste?" dorážela Míša.
"No.. tak potkali jsme se..." trochu jsem se zastavila a honem něco vymýšlela. "V samoobsluze."
"Nepovídej! Jednou za tisíciletí vylezeš ven a hned tam potkáš takovýho krasavce?!" reagovala vzrušeně Digi.
"No jo, už je to tak," usmála jsem se. Vůbec se mi nelíbilo to, co teď dělám, ale měla jsem jim říct pravdu?
"Počkej a jak se jmenuje? Kolik mu je? Odkud je?" doléhaly.
Tady jsem měla problém, jelikož jsem o něm toho moc nevěděla. Nezajímal mě.
"No, jmenuje se Miro," při tom vyslovení jsem se malinko zašklebila.
"Miro?" zeptala se Digi.
"Miroslav," doplnila jsem.
"A kolik mu je?" vylítla další otázka, tentokrát z Mišky úst.
"Eh...22?" odpověděla jsem malinko tázavě, ale pak zopakovala větu, tentokrát oznamovaně. "Dvacet dva."
"A odkud je?" zeptala se Digi.
"No........ on je Slovák," zakecala jsem.
"No, to jsme si všimly, ale co dělá v Česku? Jak zrovna ty můžeš mít štěstí na takového krásného Slováčka?!" zaúpěla Helča.
"No, on je... on je... z Bratislavy!" vyhrkla jsem najednou první to, co mě napadlo. "A on," začla jsem si vzpomínat na naši společnou večeři, "se tak trochu pohybuje v šoubyznyse..."
"Spali jste spolu?" zeptala se nadrženě Digi.
"No tak, Digi!" okřikla ji Lucka.
Jen jsem se usmála a pak mi začal zvonit mobil. Koukla jsem se na displej a volalo mi nějaké číslo. Tipla jsem to.
"Máma?" zeptaly se holky.
"Jo," odpověděla jsem a chtěla zavést jiné téma, když v tom...
"Tak spali?!" naléhala Digi. Než jsem se stačila nadechnout, abych odpověděla, hned mi do řeči skočila Míša.
"Takže jo!!! A jakej je?!"
V tu chvíli mi mobil začal opět zvonit. "Holky, promiňte, musím to asi vzít," omluvila jsem se a přijmula hovor.
"Ano?"
"Sylva, poď domov."
"Haló? Miro?" zeptala jsem se a holky nadšeně poposedly. "Ten je zlatýýý, on ji volá." "Stýská se mu." "To je broučíínek." vzdychaly.
"Co se stalo?"
"Nič, tvoja mama s tebou chce rozprávať, dostala jednu ponuku a potrebujeme to prebrať, mal som ti zavolať, tak poď domov."
"Před chvílí jsem sem dorazila!" osopila jsem se.
"Ale no tak, to nevadí Sylvi, jen běž, když tě potřebuje." uchichtla se Digi. Dloubla jsem ji prstem do hrudi a pomalu vstala z postele.
"Jo, už jdu, prosím tě..." tipla jsem mobil, rozloučila jsem se s holkama a odešla zpátky domů.

Mámin nový přítel - 5. kapitola

24. srpna 2011 v 11:16 Mámin nový přítel
Pokaždé, když jsem se otočila, jen jsem se zašklebila a znovu se dívala radši pod nohy, než na ty dva. Málem jsem vždycky umřela, když se ke mně dostali do těsné blízkosti a lidi se začali otáčet, protože si mysleli, že Miro patří ke mně, zatímco on se ruku v ruce prochází s kým? S mojí mámou. Bohužel, i když jsem se snažila od nich být co nejdál, lidi jsou všímavý a já svou podobnost s matkou jen tak nezapřu.
Došla jsem k výběhu medvědů a podívala se z velké skalky dolů. Sledovala jsem, jak se medvíďata tulí ke své mamince a pak...
"Baf!" chytnul mě zezadu za ramena Miro, až jsem nadskočila. Hned mu obličej rozzářil vítězný úsměv.
"Haha!" strčila jsem do něj a šla se posadit na blízkou lavičku. Posadil se vedle mě. Hlavu jsem měla skloněnou a vzteky jsem se na něj nechtěla ani podívat, ale cítila jsem, že on mě probodává pohledem.
"Čo sa deje?" zeptal se tichým hlasem.
"Nic..." odpověděla jsem nepřítomně.
"Ále, neklam ma."
"Ježiš, nic se neděje!" podívala jsem se konečně do jeho očí. "Jste trapní! Já se cítím trapně! Prostě... vy nejste v mojí situaci, lidi se tu ohlíží... tohle, co tu předvádíme, můžete dělat doma, ale proč teď a tady?! A ty.... pořád mě jenom ztrapňuješ!"
"Ja ťa ztrapňujem..?"
"Jo! Pořád za mnou jenom lezeš, snažíš se, abych se cítila šíleně, když vím, že chodíš s mojí mámou. Že ona má zajíce!"
"Nie som zajac," řekl napučeně a založil si ruce na prsou.
Jen jsem na něj koukala s otevřenou pusou a vykulila oči. "To nemyslíš vážně. Tak já se snažím ti vysvětlit, co mi vadí a ty si tu děláš ze mě srandu?"
"Kto si tu robí srandu?"
"Ty jsi uplně bl..... uplně......." hledala jsem správná slova.
"Blbej." doplnil mě s úsměvem.
"Jo!" potvrdila jsem a zvedla se z lavičky.
"Sylva, počkaj, nechceš sa so mnou a s mamou pozrieť, ako sa pária zebry?"
"Ty nejsi jenom blbej... ty jsi...."
"Kokot a debil..." doplnil mě znovu s tím samým ironickým úsměvem.
"Nenávidím tě!"
"Tiež ťa mám veľmi rad, Sylvinka." odpověděl, ale to už jsem bez reakce odcházela co nejdál.

Po celém dni, který jsme strávili nakonec oddeleným chozením po ZOO, jsme se konečně vrátili domů. Byla jsem šíleně unavená z toho všeho. S Mirem jsme neprohodili ani slovo, naštěstí.
"Udělám něco k večeři," řekla mamka, když jsme dorazili do kuchyně. Miro se posadil a spokojeně se culil.
"Ty nemáš domov?" usmála jsem se.
"Mám, tu..." odpověděl rozhodně. Tak on tu bude zase spát? To abych si na noc dala sluchátka, s takovou.
"Jdu se učit." řekla jsem.
"Počkej, zlato, ty nebudeš večeřet?" zeptala se máma starostlivě.
"Přešla mě chuť." odpověděla jsem a odešla za roh. Potichu jsem si přitiskla hlavu ke zdi a poslouchala, co si budou povídat.
"Mirko, miláčku, strašně mě to mrzí."
"Ále to nič, Lenička, naozaj. Má ťažké obdobie."
"Myslela jsem, že když je jí 18, pochopí tohle snáz..."
"Daj jej čas. Urob večeru a ja jej to potom donesiem, áno?"
Odešla jsem. Lehla jsem si do postele a přes hlavu si dala polštář. Kdyby si našla staršího chlapa, možná pak by to bylo snažší. Možná bych si s ní měla promluvit, možná bych ji měla říct, co konkretně mi vadí. Ježiši, kdyby aspoň ten blonďatej bodlák pořád něco nežvanil. Kdyby se nevtíral. Dělá mu dobře, když vidí, že jsem vytočená. Ale nemůžu hrát klidnou, když vytočená opravdu jsem! On si pořád najde něco, aby mě naštval. Proč to dělá?! Pokud se s tím mám smířit, ať mi dá pokoj. Ať za mnou nedolézá.... ozvalo se klepání. No, co jsem říkala? Aby nedolézal? Proč on dělá vždycky pravý opak toho, co chci já?!
"Co je?!" řekla jsem otráveně, ale myslela jsem něco ve smyslu: "Pojď dál."
"Večera," odopvěděl s úsměvem a položil mi to na tácku na postel. "Priniesol som ti to sem, keď nechceš jesť v prítomnosti mňa."
"Já..." nevěděla jsem, co říct. Trošku mě jeho poslední věta zamrzela. Slyšela jsem v jeho hlase zklamání z toho všeho. "Dík." odpověděla jsem jen.
"Učíš sa?" zeptal se a natočil hlavu, aby mi nahlédnul do sešitu.
"Jo, v září mám ty zkoušky." zavřela jsem sešit. "Můžeš už jít... a... to jídlo... já... nebudu jíst." řekla jsem nakonec.
Jen pokrčil rameny, sebral tácek s jídlem a bezeslova odešel.

Mámin nový přítel - 4. kapitola

22. srpna 2011 v 11:10 Mámin nový přítel
Zamlkle jsem seděla za zadním sedadle a nechutně se šklebila nad tím, jak má moje máma položenou ruku na Mirově noze. I když jsem se vždy musela pousmát nad tím, že ještě na noze, než kdyby měla ruku někde jinde, že? Rychle jsem se podívala z okna a co jsem neviděla. Stará šedivá bába se na lavičce olizovala s plus mínus dvaceti letým klukem. Ano, pořád jsem na tom dobře.
"Tak to už máme ruku na noze a starou, šedivou bábu." zahuhlala jsem nahlas.
"Co jsi říkala, Sylvi?" zeptala se máma.
"Cože? Neee, nic nic!" rychle jsem zavrtěla hlavou a radši si nasadila sluchátka.

Se zavřenýma očima jsem vnímala hudbu a snažila jsem se nemyslet na nic jiného. Když jsem pocítila, že jsme zastavili, okamžitě jsem vylezla z auta a mazala si to k pokladně. Začala jsem lovit peníze v peněžence, že si to zaplatím sama a že k nim absolutně nepatřím! Jeeeenže...
"Čo to robíš Sylvinka, ja to zaplatím za všetkých, sme tu predsa ako rodinka, nie?"
Hodila jsem na něj nenávistný pohled, protože prodavač za kasou se dost vtipně zazubil, když mamka chytla Mira kolem pasu. Protočila jsem oči a šla čekat ke vchodové bráně.
Vstoupili jsme dovnitř a já se rozhodla, že se budu tahat několik metrů za nima, aby se lidi neotáčeli. Ať se otáčí po nich, já s tím nemám nic společného. Neřešili mě. Stále se drželi za ruce a procházeli kolem zvířat, někdy se zastavili, něco si zašeptali, smáli se a nebo se začali líbat, což bylo to nejhorší! Samozřejmě, že se lidi otáčeli! Nebo mi to jen možná tak připadalo... prostě... moje mamka nevypadala nějak moc staře. Ale na pohled bylo poznat, že je od Mira sakramensky starší! Přece jenom jí už bylo přes čtyřicet.
Koukala jsem se tak různě kolem, když... moje záchrana!! Potkala jsem spolužačky!
"Ahoj holky!" Pozdravila jsem je a utíkala k nim. Přitom jsem hodila očkem po mamce, která si všimla, že jsem potkala kamarádky.
"Uf," vydechla jsem si. Určitě mě s nima nechají a půjdou si po svých!
"Jé, ahoj Sylvi, copak ty tady?" ptaly se překvapeně, protože věděli, že už moc nevylézám ven od tátovy smrti.
"Já... no.. emm.. jsem tu s mamkou!" vykoktala jsem a zapřela jsem blonďatého individua.
"Myslím, že je pro tebe dobré, žes taky vyrazila ven!" usmála se Míša.
"Jo," usmála jsem se, "asi jo."
Když jsem se ale podívala po těch dvou hrdličkách, naprosto mi to vyrazilo dech! Miro pokynul mamce, aby se posadila na lavičku a šel směrem ke mně.
"Proboha!" vykřikla jsem a začla holky tahat na opačnou stranu, než šel on.
"Au! Co blázníš!" křičela Michala, když jsem ji držela za paži a odtahovala směrem pryč.
"Nic nic.. jen......" ale to už mě držel Miro.
"Čože to tu máte za snem, dievčatá? Nepredstavíš nás?" mrknul na mě.
"Eh, no jasně! Miro, tohle jsou moje spolužačky! Chceš znát i jména?" poprvé jsem mu tykla a oplatila mrknutí. Určitě mě neztrapní a bude se mnou hrát tu stejnou hru. Budou si myslet, že je to můj přítel!
"No samozrejme," usmál se a sjel je pohledem. Na prázdno jsem polkla.
"Tak... tohle je Míša, Lucka, Helča a...Dagmar-Digi..." dodala jsem a udělala na něj pohled, aby pochopil.
Jen se usmál.
"Teší ma dievčatá..."
"Nás taky!" zachichotaly se a sjely ho pohledem stejně, jako to udělal on. "Jsme nevěděly, že máš přítele," hodily pohled tentokrát na mě. Já jen zatnula zuby a podívala se na Mira.
"Ale ja nie som...."
"Nooo, vidíte to holky!! Možná bychom se měly zase sejít... co třeba zítra, hm?! Sdělíme si různé novinky a taaak, to bude super, ne? Tak já už musím jít... mějte se!" rychle jsem domluvila, chytla Mira za ruku a tahala ho zpátky k mámě.
"Ahojte," otočil se ještě Miro a zamával. Ty v rozpacích ani nedovedly přemýšlet, co jsem to koktala za nesmysly a jen se otočily a šly si po svých.
"Ty klamárka," dloubnul do mě prstem.
"Cooo?! Já jsem jim neřekla, že jsi můj přítel!" osopila jsem se.
"Ale povieš im to..."
"Cože? Ani náhodou. Byla bych blbá, kdybych vydávala za přítele někoho takového, jako jsi ty! Tati!" odfrkla jsem a tentokrát šla první rychlou chůzí.