Září 2011

Mámin nový přítel - 24. kapitola

30. září 2011 v 15:43 Mámin nový přítel
Ležela jsem v posteli a pozorovala Mira, který se spěšně oblíkal. Soukal na sebe černé džíny a já pozorovala jeho nádhernou postavu.
"Bylo to perfektní." usmála jsem se.
"To áno." přikývl a nahnul se, aby mě políbil na čelo.
"Teď už z tebe bude ženáč. S těmi nespím." odfrkla jsem si. Miro se pousmál, ale neodpověděl. Vzal si na sebe černé tričko, vzal si klíče a rychle vyklouzl z mého pokoje. V tu chvíli mě z přemýšlení vytrhl mobil.
"Ano mami?"
"Měla by ses už začít připravovat, máš už jen hodinku a půl." oznámila mi.
"Cože?!" vyjekla jsem, v rychlosti jí to položila a lítala po pokoji jako tajfun, jen abych stihla vše. Zalétla jsem do sprchy, učesala se, nalíčila, oblékla jsem se a když jsem měla hotovo všechno, šla jsem. Venku už na mě čekal Adam s Digi a tak jsem urychleně nasedla a vyrazili jsme. Digi, která se mnou seděla na zadním sedadle mě pozorovala a pak mi pevně stiskla ruku, kterou jsem křečovitě svírala v pěst.
"Je mi to líto." hlesla.
"Mně je taky líto, že jsem ti lhala, ale...."
"...ale prostě jsi to udělala, protože ses bála, že by se ti okolí vysmálo. Ale co hodláš dělat teď?" zeptala se.
"Teď? Nevím. Netuším. Já..." chtělo se mi brečet, ale vím, že to jsem si nemohla dovolit vůči mému líčení, které sice nevypadalo tak, jak mělo, když jsem se líčila ve spěchu, ale chtěla jsem, aby mi vydrželo co nejdéle. Pak jsme celou cestu mlčeli.

Když jsme dojeli na místo, kostel se začal plnit lidmi a já si stoupla až úplně dozadu k východu, abych při nejhorším mohla opustit kostel. Sledovala jsem, jak se lidi vesele bavili a zdravili se. Seznamovali se Mirovi rodiče s mojí babičkou, tetou a zbytkem rodiny. Pak jsem spatřila Mira. Stál tam a vítal se se svými rodiči. V obleku mu to skutečně slušelo a měl úžasně udělané vlasy. Pozorovala jsem ho a když mě uviděl, rychle pohled stáhnul. Chtěla jsem, aby ke mně aspoň přišel, něco mi řekl. Aby se mě nějak dotkl nebo mě políbil na tvář. Ale on mě jinak plně ignoroval. Stále jsem se snažila, abych byla v pohodě, ale moc dobře to nešlo. Měla jsem vlhké oči a Digi si toho všimla.
"Zvládneš to?"
"Jo." odpověděla jsem rozhodně a pak se Miro postavil k oltáři. Všichni ztichli a kostelem se rozehrál svatební pochod.
"Nechceš si sednout?" obávala se znovu.
"Ne, já... budu tady." řekla jsem a kytici, kterou jsem držela jsem odhodila stranou. Otevřely se hlavní vchodové dveře, kterýmiž už procházela moje máma. Věnovala jsem jí jeden jediný pohled a zbytek už patřil jen mému Mirovi... Díval se na ní s křečovitým úsměvem. Všimla jsem si, že občas ukotvil i pohledem na mně, ale pak se rychle zase překoukl. Máma pomalými kroky došla až k němu. Celý obřad trval docela dlouho. Četly se různé části. Všimla jsem si, že se Mirovi klepou nohy. Učitě ale o nic víc, než mně.
"Vážená paní Lenko Procházková," vytrhlo mě z přemýšlení.
"Ne..." zašeptala jsem se slzami v očích.
"...berete si zde přítomného Miroslava Šmajdu, a budete ho milovat a ctít v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci až do své smrti?"
"ANO!" odpověděla nadšeně mamka a věnovala Mirovi úsměv. Otočila jsem hlavu napravo a všimla jsem si mně dost známého muže. To je přece ten, co mamku vozí z práce domů. To je ten její milenec! Ale co tady k sakru dělá?!
"Vážený Miroslave Šmajdo, berete si zde přítomnou Lenku Procházkovou, a budete ji milovat a ctít v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci až do své smrti?"
............................................ v sále ticho. Ve mně vzroslo napětí. Co se to děje?
"Ehm... Vážený Miroslave Šmajdo, berete si zde přítomnou Lenku Procházkovou, a budete ji milovat a ctít v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci až do své smrti?" zopakoval mu otázku kněz. Mrkla jsem a z oka mi vypadla jedna slza. V tu chvíli se na mě Miro otočil, okamžitě ale jeho pohled znovu sklouznul na mojí mámu.
"No tak!! Ano, řekni ANO!!!" vřískala na něj mamka. Mirův pohled znovu skončil na mně a pak na samotném knězovi.
"Ja... ja... ja.... ja nemožem." řekl nakonec a sálem se rozezněl hromadný údiv. Dalším mrknutím mi steklo tolik slz, že jsem nebyla schopná ničeho, než si dát obličej do dlaní a pak utéct. Utíkala jsem pryč z kostela. Utíkala jsem ven a zastavila se a jen jsem plakala. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo.
"Okamžitě se vrať!!!" slyšela jsem, jak na něj mamka křičí a najednou se Miro objevil u mě a už mě pevně objímal. Tak pevně jsem mu tiskla obličej k hrudi, že se mu na bílé košili pod sakem začal dělat černý flek z mého líčení.
"Proboha, Miro, cos to udělal? Cos to udělal??? Co?" bušila jsem mu pěstí do ramene, ale stále se k němu tiskla, jako bych ho objímala naposledy. Zvedla jsem hlavu a všimla si jeho slz.
"Ja som... ja som nemohol, Sylvinka... ja... ja ju nemilujem... ja... nikdy som ju nemiloval." řekl a položil si bradu na moji hlavu. "Toto išlo proti mne, ver mi. Nemohol som."
"Ach, Miro..." pohladila jsem ho ve vlasech a pak ho políbila.
"Sylvo!!!" uslyšela jsem jekot od kostele a oba s Mirem jsme se podívali tím směrem. "Co to k sakru má znamenat? Miro!!!!" vyjekla, když se na něj podívala. "Tak takhle ses mi odvděčil?! Tím, žes mě tam nechal stát? Víš, jak jsem se cítila?! Víš, jak se na mě lidi dívali?! Víš ty vůbec..."
"Upokoj sa, preboha!" zařval na ní Miro a pak mě chytil okolo pasu. "Ja som nemohol, chápeš to? Ja milujem Sylvu! Už dlho!" zakřičel na ni a já na něj zmateně pohlédla. "Poď!" řekl mi Miro a otevřel dveře od černé limuzíny. Bezeslovně jsem se posadila, Miro vedle mě a pak přikázal řidiči, aby nás odvedl domů. Stále jsem byla neuvěřitelně šokovaná celou situací.

Mámin nový přítel - 23. kapitola

29. září 2011 v 14:08 Mámin nový přítel
Den D byl tady. Seděla jsem nahoře v pokoji s mamkou a pilně na ní upravovala šaty. Dělala jsem to s tak nesnesitelným odporem a srdce mě tak bolelo. Tak ráda bych ještě před tou svatbou mluvila naposledy s Mirem. Miro byl se svými kamarádi z kapely a ti zase pomáhali jemu s oblekem. Musela jsem přemýšlet a strašně mě zajímalo, jak se asi Miro cítí. Jaké má pocity. Na co myslí. V poslední době jsem si všímala jeho zvláštního chování. Jako by snad měl nějakou masku nebo co. Masku, která ho dělala šťastným, ale kdyby ji sundal a odhalil svůj vnitřek, dokázala bych vidět všechna jeho trápení.
"Tak co tomu říkáš?" vytrhla mě mamka z přemýšlení. Pohlédla jsem na ni a pak zase do země. "Myslíš, že v tom nejsem tlustá?" zachichotala se. Stále se ale nedočkala odpovědi. "Zlatíčko, no tak... já vím, že..."
"... ale to nic." přerušila jsem ji. Bylo mi neuvěřitelně líto, jak se změnila. Jak se chovala. Ona šla do něčeho, na co nebyla připravená. Do něčeho, co vůbec nebylo pro ni. Ona potřebovala chlapa. Chlapa, který by jí dělal šťastnou jinak, než to dělá Miro. V poslední době jsem zpozorovala, jako by mojí mámě šlo jen o Mirovy peníze.
"Takže myslíš, že dobré?" pákrát se otočila.
"Hm, dobré." pokusila jsem se o úsměv a pak nás naštěstí (nebo naneštěstí?) přerušil můj vyzvánějící mobil. Omluvila jsem se mamce a odešla na chodbu, abych si hovor vyřídila.
"Ahoj Digi." pozdravila jsem se snahou kamarádku.
"Čau! Můžeš mi prosím tě vysvětlit, cos na nás všechny hrála za divadýlko? Když mi Ada oznámil, že se Miro bude ženit, byla jsem štěstím bez sebe, že se chceš vdát! Lítala jsem po bytě jako kachna a vejskala, jaké to máš ohromné štěstí! Pak mi ale Adam řekl, že vůbec nejde o Mirovu a tvou svatbu, ale o svatbu tvé matky s Mirem?!" Nakonci jí hlas povyskočil nahoře, takže to vyznělo s tónem naštvané otázky. Nevěděla jsem co na to říct. Vůbec jsem neměla slova a tak jsem začla koktat něco ve smyslu, že se omlouvám, že mi bylo příšerně trapně, že jsem nechtěla, aby lidi v okolí věděli, co se kolem mě děje a tak jsem Mira vydávala za přítele...
"...no a pak... prostě v tu dobu, kdy mamka byla v Americe. S Mirem jsme měli nějaké úlety a prostě.. zamilovala jsem se do něho. Celým srdcem ho miluju a on... on se teď žení. Stalo se to, čeho jsem se nejvíce obávala." dovyprávěla jsem a čekala na její reakci.
"Já tomu nerozumím!" reagovala spěšně.
"Diginko, zlatíčko, to já taky ne. Je to příšerné. Nedá se to. Já... já nemůžu asi na tu svatbu jít. Víš, jsem v tom až po uši. Snažím se přetvařovat každým dnem víc, ale já už nemůžu."
"Sylvi, tak ráda bych ti poradila, ale bohužel... tohle nemá řešení. Ty a Miro... Já jsem myslela, že jste spolu. Slušelo vám to, vypadali jste tak šťastní. Vůbec si nedovedu představit, že teď bude tvůj oficiální otčím."
Nakonec jsme si slíbily, že se sejdeme před kostelem a dostanu její plnou podporu. Byla jsem ráda, že jsem ji neztratila jako kamarádku, protože pro mě byla velmi blízký člověk. Chtěla jsem už tenhle den mít za sebou.

Mamka odjela pro kamarádky a já jsem zůstala v bytě sama. Strašně moc jsem chtěla, abych se teď nějak probudila. Abych zjistila, že je tohle velký sen. Velká noční můra.
"Ahoj." uslyšela jsem známý hlas. Otočila jsem se a uviděla Mira. Měl na sobě černé tričko, které obepínalo jeho tělo, černé džíny a v ruce držel bonboniéru ve tvaru srdíčka.
"Ahoj." pozdravila jsem a pokusila se o úsměv.
"Pre teba." usmál se a podal mi bonbonieru.
"Dík." řekla jsem tiše a přijmula ji od něho. Položila jsem ji na stůl, zvedla jsem se a pevně Mira objala. Slyšela jsem, jak vydechl. Cítila jsem jeho srdce, které bilo jako o poplach. Bezeslovně vyhledal moje rty. Nenasytně, ale zároveň něžně se do nich vpil a silněji si mě přitiskl k sobě. Polibky jsem mu oplácela, i když jsem věděla, že už jen pár hodin...
"Miro..." vydechla jsem a rukama sjela po jeho vypracoveném těle. Opřela jsem si čelo o to jeho a pak se znovu vpila do jeho rtů. Nechtěla jsem přestat.
"Strašne by som ťa chcel." zašeptal mezi polibky a rukama mi začal vyhrnovat tričko, které mi přetáhl přes hlavu.
"Já taky, ale to nejde... už jen pár hodin..." zašeptala jsem a taky mu sundala tričko.
"Čo mi je po tom. Proste ťa chcem. Teraz a tu." stál si za svým a pak mě zvedl do náruče, aby mě odnesl do postele. Vůbec jsem se nebránila jeho dotekům, jeho laskání. Naprosto jsem mu oddávala. Chtěla jsem vypnout, soustředit se jen na to, že je se mnou, že nám nic nebrání ve štěstí...

Mámin nový přítel - 22. kapitola

27. září 2011 v 21:33 Mámin nový přítel
Dny ubíhaly... a mě, když jsem konečně složila všechny zkoušky, ze kterých jsem byla tak vystresovaná, trápila už jen jediná věc. Věděla jsem, že už jen pár dní zbývá do toho, kdy si Miro s mojí mámou řeknou ANO. Čím víc se to blížilo, tím více jsem se uzavírala do sebe a nechtěla jsem s nima trávit čas. Mamka si začla všímat mého zvláštního chování, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, abych si s ní otevřeně promluvila o mém problému. Mohla jsem o tom mluvit jenom s Mirem, ale ten všechny moje potíže pouze obrátil, že všechno bude zase dobré. Věděla jsem, že ne...

"Zlatíčko! Tak moc jsem ráda, že jsi ty zkoušky udělala!" vyjekla mamka a objala mě.
"Já taky," usmála jsem se a pak se od ní odtáhla. "Mami?"...
"Ano?" otočila se na mě.
"Co je to za chlapa, co tě vozí z práce domů?" zeptala jsem se nakonec. Dneska tomu nebylo jinak. Pokaždé, když jsem se podívala z okna, vystupovala z toho samého auta a políbila toho samého muže.
"Jo, myslíš Jirku. To je nový kolega z práce." řekla s úsměvem a vyndavala nákup.
"Aha... nikdy předtím tě domů nevozil."
"To máš pravdu. Ale teď nám vyšly stejně služby, takže jezdíme spolu. Jsem ráda, že mě vždycky vezme domů. Aspoň nemusím pěšky." vysvětlila a pak to brala nejspíš za ukončené téma.
"Proč nezavoláš Mirovi, aby pro tebe přijel." rýpala jsem dál.
"Miro nemá čas na to, aby pro mě každý den jezdil do práce!" odpověděla už trochu podrážděně.
"Ty... miluješ ho ještě vůbec?" zeptala jsem se.
"Co tě to napadlo, jistěže!"
Dál jsem se už v tom nerýpala. Měla jsem svoje a ona taky. Nechtěla jsem pořád vyzvídat. Věděla jsem, jak to je a stála jsem si za názorem, že by to měl vědět i Miro. Mamka poskládala nákup a pak si ke mně sedla s velkým tlustým časopisem.
"Už jsem si vybrala šaty!" zajásala.
Jen jsem letmo nakoukla.
"Zítra jdu na zkoušení, půjdeš taky?"
"Asi ne." usmála jsem se.
"Hm.. ale... líbí se ti?"
"No jo..." odpověděla jsem a zvedla se od stolu. "Jdu si odpočinout."

Bylo den před svatbou a mamka lítala, jako na mraky. Miro na tom nebyl o nic lépe. Obvolával lidi ze seznamu hostů a zjišťoval, kdo vše půjde na svatbu. Já jsem seděla a přihlížela a bylo mi jasné, že už zítřejší den se moji přátelé dozví, jak to všechno je. Dívala jsem se, jak Mirovi klouže prst po papíře a jak pomalu, ale jistě najíždí na jméno Adam. Když se u jeho jména prst zastavil, nahla jsem se přes stůl a zašeptala.
"Miro... nešlo by nějak udělat, aby přišel jen Adam? Chci tím říct... bez Digi."
"Nie." zavrtěl hlavou a pomalu vyťukával jeho číslo. Na sucho jsem polkla.
"Miro, prosím tě... přibyla nějaká jména, která bychom mohli pozvat, prosím tě, obvolal bys to?" přerušila nás mamka a na stůl položila papírek.
"Samozrejme." usmál se.
Nahla jsem se znovu, abych se podívala na mámin papír a v tu ránu mi stuhla krev žilách. "Cože? To nemůžeš myslet vážně, mami! Ty chceš pozvat moje kamarádky? Vždyť..."
"No co... vždyť už není co tajit... takže..." usmála se a pak Mira pohladila po rameni. "Mirečku, ještě bych potřebovala zajít koupit pár věcí... zlatíčko..."
"Dobre, ja viem, ja viem..." usmál se a z kapsy vytáhl peněženku. Nestačila jsem zírat. Mamka ho letmo políbila na tvář a vyběhla na nákupy.
"Prosím tě, kolik jsi jí už za tento měsíc dal proboha?"
"Nooo.." zamyslel se. "Tak vieš čo..."
"Nevím, neměl bys jí pořád dávat peníze. Vždyť sama vydělává!" odpověděla jsem.
"Viem, ale vraj dosť málo na to, aby to zvládla."
"Kecy..." protočila jsem oči a Miro se jen usmál.
"...No ahoj, Adamko. Chcel som sa spýtať, či platí tvoja účasť na našej svatbe... zajtra. Áno? Naozaj? Dobre. A oznam aj Digi, áno? Budem sa tešiť." usmíval se jako sluníčko. Ale přišlo mi, jako by to byla jen maska.
"Chtěla bych ti říct, Miro, že až řekneš svoje ANO mojí mámě, tak tě budu do konce svého života nenávidět a nikdy ti to neodpustím."
Miro nic neříkal. Jako by mě neslyšel, jel prstem v seznamu stále dál.

Mámin nový přítel - 21. kapitola

25. září 2011 v 22:21 Mámin nový přítel
Miro byl nějakým způsobem velmi zajímavý. Chvílema se choval lhostejně, chvílema povýšeně a chvílema byl tak milý, že jsem nevěděla, co si myslet. Jakoby měl každý den jinou tvář. Pokaždý někdo jiný, kdo by ho ovládal. Vždycky, když přišel, okamžitě jsem přestala vnímat všechno okolo. Ještě teď zůstala v mém pokoji příjemná Mirova vůně. Kéž bych teď mohla být na místě mámy. Koupala bych se s ním v horké vaně a pak bychom... musela jsem se pousmát a začala jsem přemýšlet o tom, že vlastně je to tak možná lepší. Už nemusím mít výčitky z toho, že s Mirem dělám něco proti sama sobě. Jediná moje překážka v hlavě byla momentálně svatba. Musela jsem zakroutit hlavou, protože podle mě bylo naprosto nemyslné, aby svoji lásku potvrdili prstýnky a papírama. Nechápala jsem, proč mě tak strašně bolí u srdce. Vždyť budeme stále tam, kde jsme byli... jen mě možná při chycení Mirovy ruky bude tlačit prstýnek. Radši jsem zavřela oči a přemýšlela nad tím, co by asi tak Miro udělal, kdyby zjistil, že mu je mamka nevěrná. Opustil by ji?

V noci jsem se probudila a potřebovala nutně na toaletu. Vstala jsem z postele a vyšla z pokoje. Nějak mi to nedalo, abych se nezastavila u ložnice a nezkusila zjistit, jestli se spí. Když jsem ale uslyšela něco, co moje srdce znovu rozlomilo na ještě větší dílky, sesunula jsem se podél zdi na zem. O pár dní později... jsem byla na jejím místě... teď tu ležím... ležím... nakonec jsem usnula, ani nevím jak.

Ráno mě probudily pevné paže, které mě opatrně zvedaly ze země.
"Preboha, Sylvinka, stalo sa niečo?" ptal se starostlivě Miro a snažil se mě zvednout.
"Já... já..." nebyla jsem schopná slova. Oči mě pálily a chtělo se mi plakat stále víc. Už i jeho doteky mi ubližovaly.
"Bože, ty si ma tak vylekala, myslel som si, že si omdlela, si v poriadku?"
"Já jsem neomdlela, já... asi jsem tu usnula..." řekla jsem vystrašeně a pevně se chytla Mirových ramen, abychom se spolu mohli postavit.
"Vážne ti nič nie je...? Prepáč, ale... vyzeráš príšerně..."
Došli jsme do kuchyně a Miro mi podal sklenici vody. Skláněl se nade mnou a mamka mě pozorovala a mezitím se krášlila do práce. "Ty, Sylvo.. možná bys měla jít do postele, vážně nevypadáš dobře." uznala mamka a zapnula si náušnici na levém uchu.
"Súhlasím." přikývl Miro a pozorně si mě prohlédl. Sklopila jsem oči a napila se vody.
"Bolí tě niečo?" zeptal se.
Mlčela jsem. Mamka si vzala tašku, políbila Mira a mě pohladila ve vlasech. "Dneska přijdu domů o něco dřív." oznámila, Miro kývnul a znovu ji políbil. Mamka odešla a já zůstala s Mirem zase sama.
"Sylvinka..." povzdechl si.
"Včera v noci jsem šla na záchod." začala jsem vypravování. "Slyšela jsem, že.... jak... no prostě... slyšela jsem vás... ani nevíš, jak šíleně mě to bolí, Miro." vysvětlila jsem a musela jsem se chytnout za levé prso, protože ta bodavá bolest byla šílená. Miro se na mě jen utrápeně podíval a setřel mi rukou slzy.
"Nechcem, aby plakala... ja som tu... a budem tu... pre teba, áno?"
"Ale já se nemůžu dívat na to, jak jste šťastní, já nemůžu!" vyhrkla jsem a pak jsem si vzpomněla na máminy milence. Co kdybych to Mirovi řekla? Ale ne, to nemůžu udělat. Stejně by mi nevěřil...

Mámin nový přítel - 20. kapitola

24. září 2011 v 13:35 Mámin nový přítel
"Ježíšmarjá!" spráskla jsem ruce. "Vždyť do řekne Digi... a ta to řekne Helče a ta to řekne... ježiši, Miro!" položila jsem si obličej do dlaní.
"Skôr alebo neskôr. Už za mesiac sa to dozvie." pokrčil rameny.
"Miro, ty... vážně si chceš brát mou mámu? Nepřijde ti to... já nevím.. trochu retro?"
"Já ju milujem." odpověděl Miro.
"A já miluju tebe." řekla jsem. "Klidně bych ti to opakovala pořád!"
Vyrušil nás klíč v zámku. Miro se okamžitě otočil a odešel, aby mamce pomohl s taškami. Pak mu zazvonil telefon.
"Prepáč, miláčik." omluvil se a zvednul. Naštvaně jsem mámě pomáhala vyndávat nákup a mezitím nenápadně poslouchala Mirův hovor.
"Co se děje, blonďáčku?" uchichtla se mamka a prohrábla se mu ve vlasech. Miro schoval mobil do kapsy a vyměnil si pohled jak se mnou, tak s mamkou.
"Budem musieť odísť do Jidrichova Hradca. Dostal som ponuku, aby som vystúpil s kapelou a pretože som dlho nemal žiadnu akciu, tak som to prijal, hneváš sa láska?"
"Ale vůbec ne zlato! Jen jeť a užijte si to! Nevím, co tu budu dělat úplně sama." otočila se na mě. "Sylvi, volala babička, abys k ní jela na víkend. Slíbila jsem jí, že tě tam pošlu." řekla klidně.
"Ani ses mě nezeptala, jestli tam chci?"
"Mala by si..." usmál se Miro a chytl mamku za pas.
No jasně... takže sotva jsou spolu, už jsou zase za jednoho. Já toho Šmajdu snad zase začnu nenávidět!

U babičky jsem moc dlouho nevydržela. Jelikož tam stejně není co dělat. Jela jsem tam v pátek a hned jsme si řekly snad všechno, co bylo na místě. Ptala se mě na kluky, na mamku, na jejího nového přítele, ptala se jak vypadá a tak mi vrtalo hlavou, že jí ho mamka ještě ani nepředstavila. Stydí se snad? Haa, dobře jí tak! Zajímalo by mě, jestli už vůbec ví o té svatbě! Neuvěřitelně a zákeřně jsem se těšila, až jí domu přijde svatební oznámení!
Celou sobotu jsem promyslela na mého Mira. Čekala jsem, že se mi třeba ozve aspoň smskou, ale vůbec si na mě nevzpoměl, což mě mrzelo. Tak co bych chtěla, když jsem teď pro něj byla prakticky NIC.
V neděli už mě to tam nebavilo a tak jsem se rozhodla, že půjdu domů. I když mě tam čekala máma, plánovala jsem chvilku učení a pak se už určitě vrátí Miro. Těšila jsem se na zážitky z koncertu. Konečně zase uslyším jeho hlas, jeho smích, podívám se do jeho očí... proč za mnou v noci nepřijde?...

Přišla jsem domů a strčila klíče do zámku. Podívala jsem se na botník a zjistila jsem, že tam jsou boty navíc. Miro už se vrátil? Jen mi bylo divné, že tam nejsou jeho černé kecky jako obvykle, ale nějaké staré kšunty. Šla jsem nahoru, abych mamce vyřídila pozdrav od babičky, když v tom jsem zaslechla divné zvuky z ložnice.
"Mami?!" zavolala jsem a přiblížila se k jejím dvěřím. Nedalo mi to, abych malinko nepootevřela a nepodívala se, jestli je to opravdu to, co myslím. Moje vidění mě utvrdilo. Mamka měla milence! Proboha, jak to může Mirovi udělat? Chtěla se mě zbavit na víkend, protože viděla tohle jako příležitost? Bylo mi na zvracení. Odešla jsem do pokoje a čekala, až mamka s tím "chlapíkem" vylezou. Nechtěla jsem ho potkat a tak jsem počkala, až ho mamka uplně vyvedla z bytu a pak jsem vyšla z pokoje.
"Ahoj," pozdravila jsem se zákeřným úsměvem.
"Jéé, Sylvo... co tady... eh... ahoj..." nebyla schopná slova.
"No nic, přijela jsem od babičky dřív..." mrkla jsem a založila si ruce na prsou.
"No né! Vážně? A jak bylo?! Musíš vyprávět! Já teď prosím tě uklízela!" spráskla ruce mamka. Jen jsem se pousmála a nechala to být. Možná by se to dalo časem použít...

Když se Miro vrátil, mamka se k němu chovala, jako by se vůbec nic nestalo. Ostatně... ona se tak chovala i ke mně. Seděla jsem v kuchyni na židli a zatímco Miro vyprávěl zážitky z koncertu, na které jsem se tak těšila, já jsem přemýšlela, jaký důvod mohla máma mít k tomu, aby si našla milence? Pro mne to byl neznámý muž, netušila jsem o koho jde. Netušila jsem, jak to mohla vůbec udělat. Takovému hodnému klukovi, jako je Miro...

Seděla jsem na posteli a doučovala se poslední látku. Miro zaklepal na dveře a aniž by čekal na reakci, vstoupil dovnitř.
"Ahojky." pozdravil.
"Ahoj..." pokusila jsem se o úsměv.
"Ako?"
"Ale jo, už mi z toho učení docela jebe."
Usmál se.
"Posadíš se? Prosím."
Miro neodpověděl a posadil se ke mně na postel.
"Ty si chceš vzít moji mámu? Opravdu?"
"Naozaj." potvrdil s úsměvem.
"Přemýšlela jsem, že bych si našla nějaké bydlení."
"Prečo?"
"Nechci vám tu překážet." zakroutila jsem hlavou.
"Ale to nie, veď... Sylva..." položil mi svou dlaň na ruku. V tom se mezi dveřma objevila máma.
"Mirečku, půjdem do té vany? Už je napuštěná. Pěkně horká, pěna, bublinky..."
Miro se otočil, kývnul a pak se podíval znovu na mě.
"Ja ťa potrebujem mať nablízku. Rozmysli si to..."

Mámin nový přítel - 19. kapitola

21. září 2011 v 20:01 Mámin nový přítel
Vyměnila jsem si s Mirem letmý pohled a všimla si jeho rtů stisknutých do tenké linie.
"Co prosím?" chtěla jsem se ujistit, ale na druhou stranu jsem věděla, že to nechci slyšet znovu.
"S Mirem jsme se zasnoubili a budeme se uprostřed září brát, není to super?" zajásala a pohladila Mira po vlasech.
"Omluvte mě," usmála jsem se, pustila lžíci do talíře a odebrala se nahoru, kde jsem s sebou práskla hlavou do polštáře a doufala jsem, že mě nedostatek vzduchu nedonutí se nadechnout. Hlasitě jsem vzlykala. Tak tohle mělo být to úžasné překvapení? Nevěděla jsem, jestli jsem více zklamaná nebo naštvaná, ale věděla jsem jedno. To s Mirem musí skončit!...
Slyšela jsem hlasy z kuchyně, jak si tam špitali a dokonce jsem slyšela Mirův hlasitý smích. Takže jeho to vlastně vůbec neštve? A proč, když jsem tam seděla jsem měla pocit, že je na tom stejně jako já? Proč pořád na mě hraje trapné divadýlko a radši mi to neřekne narovinu? Co by tím ztratil? Vztah se svou nevlastní "dcerou"? Do háje se vztahem! Pleskla jsem prudce pěstma do polšáře a pak se přetočila na bok.
"Sylvinka?" uslyšela jsem Mirův hlas.
Neodpovídala jsem. Stále jsem ležela bez pohnutí a vzlykala.
"Neuveritelne ma to mrzí," řekl, posadil se na postel a pohladil mě po rameni.
"Tys...tys to věděl... věděl jsi to..."
"Tak... samozrejme." řekl ochraptěným hlasem. "Ale nechcel som ti to povedať, keď...."
"Keď co?!" přerušila jsem ho a konečně se na něho otočila. Sklopil hlavu a znovu mi přejel konečky prstů po rameni.
"Keď nám bolo tak dobre..."
Nic jsem na to neřekla. Sama jsem nevěděla, co bych teď měla dělat. Vykašlat jsem se na něho nemohla, to ne... moje srdce by to nezvládlo a tak rychle mi bušilo vždy jen v jeho přítomnosti. Ale nemohla jsem mu být na blízku, když jsem věděla, jak vše doopravdy je.
"Miro, vůbec nevím, co bych měla říct." utřela jsem si slzy z jedné tváře a Miro mi pomáhal utírat z té druhé.
"Prijmi ma do rodiny, prosím..."
Cítila jsem jeho dech na svém obličeji, nebyla jsem schopná vůbec ničeho, krom dívání se do jeho olivových a upřímných očí. "Ja ťa mám rad."
"A já tě miluji." zašeptala jsem a vzala do své ruky tu jeho, která mi stírala slzy, které se mi jako hrachy koulely po obličeji.
"Prosím, Sylvinka..." zaškemral znovu a já byla naměkko. Objali jsme se a pak se Miro chystal odejít. Tak strašně jsem si ho chtěla přitáhnout a políbit ho, ale bylo by to neuvěřitelně riskantní. Znovu jsem se prudce položila do postele a na hruď si přitiskla polštář.

Ráno mě čekalo takové menší překvapení. Sotva jsem se vzbudila, slyšela jsem dole v kuchyni hlasy. Mamky, Mirův a.... moment!! Digina?! Sakra! Zanadávala jsem si a rychle se začala oblékat. Rychlým krokem jsem došla do kuchyně a s milým úsměvem se snažila pozdravit.
"Ahoj, dobré ráno." Všichni tři na mě zůstali koukat jako na zjevení. "Eh?"
"Proboha!!! Ty vypadáš!" spráskla ruce Digi a už vstávala ze židle, aby mi upravila vlasy. "Něco s tebou uděláme, pojďme k tobě do pokoje." řekla a já si beze slova vyměnila s Mirem výraz. Nevěděla jsem, jestli ji náhodou mamka něco neprozradila a proto jsem se snažila říct opravdu minimum slov. Digi pořád vyprávěla o tom, jak si našla nového přítele, který se jmenuje Adam, je neuvěřitelně sexy, má černé rozcuchané vlasy a nádhernou barvu očí. Začla mi vykládat, jak se spolu vyspali místo toho, aby sledovali film na DVD a pak si pohodlně došli do kina na nějaký horor.
"A co ty a Miro?" zeptala se najednou.
"Já a Miro?" zopakovala jsem její otázku na mě směřovanou, abych se ujistila, že se opravdu zeptala na "mě a Mira" a ne na "tvá mamka a Miro".
"Joo, ty a Miro!" Zopakovala mi hlasitě.
"Joo, super..." pokusila jsem se o menší úsměv.
"Tvoje mamka na něj kouká jako na obrázek, to je tak krásné, když ti mamka schvaluje přítele. To ta moje..."
Jen jsem se usmála.
"Hej!! A víš co je největší gól?"
"Co...?"
"Že můj Adam se zná s tvým Mirem!! Úžasné, co?" vyjekla Digi a já prudce vyskočila ze židle.
"Počkej, cos to řekla?"
"No že můj Adam......"
"Ježiši, to snad ne!!" přerušila jsem ji. Vždyť si mezi sebou určitě cokoli řeknou! Miro mu řekne, že se bude ženit a řekne mu s kým a já jsem v totálním hajzlu! Všechno praskne a já se propadnu! Musím si promluvit s Mirem a poprosit ho, aby hlavně nic neříkal Adamovi! Ještě aby to ruplo kvůli nějakému "neuvěřitelně sexy, s černými vlasy a nádhernou barvou očí"...

Když se mamka vydala na nákup, jelikož jsme doma neměli dostatek potravin, zavolala jsem si Mira k sobě do pokoje.
"Čopak?" zeptal se a opřel se o dveře. Byl neuvěřitelně sexy. Jen jsem polkla a pokusila se o menší úsměv.
"Znáš Adama?" zeptala jsem se nepřímo.
Miro se zamyslel. "Adama?"
"Noo... prý je černovlasý, sexy...."
"Jo Adama!!" plácnul se do čela a já se usmála nad tím, že jsem víc nemusela dodávat. "Vraj má novú priateľku..."
"No." hlesla jsem jen. "S Digi, mojí kamarádkou chodí."
"S tou tamtou?" chtěl se ujitit.
"Joo s tou tamtou," kývla jsem. "Miro, prosím tě... já... neříkej Adamovi o mé mámě... Digi si myslí, že jsme spolu a..."
Miro se malinko zarazil. "No vieš, ja už som mu o Leničke rozprával...."

Mámin nový přítel - 18. kapitola

19. září 2011 v 18:53 Mámin nový přítel
Dny uletěly jako voda. Měli jsme poslední den, kdy jsme byli spolu a už zítra se měla vracet máma z Ameriky. Už ten den předtím jsem byla neuvěřitelně nervózní a zklamaná, že ty nejkrásnější dny mého života končí. Miro byl v pohodě. Jako by ho to vůbec nebralo, prostě... jako by to neřešil. To mi bylo malinko líto, ale na druhou stranu jsem se nechtěla hádat. Od té doby, co jsme se vrátili z toho stanování jsme se spolu začali milovat opravdu pravidelně. Bylo to stále víc krásnější a z mé strany vztah neuvěřitelně zesílil.
Vylezla jsem z postele a šla pomalým krokem do kuchyně, kde seděl Miro a ukusoval z jablíčka.
"Ahoj." pozdravila jsem sklesle.
"Dobré ranko," mávnul na mě, ale dál se díval do časopisu o hudbě. Jen jsem popotáhla a otevřela lednici. Vytáhla jsem si mléko a nalila do sklenice a posadila se naproti Mira.
"Miro?"... přerušila jsem ticho a chtěla, aby se mě konečně všímal. Malinko odstranil časopis tak, aby na mě viděl.
"Hm?"
"Já... dneska máme poslední den." řekla jsem a snažila se, aby mi nepřekakoval hlas.
"Ja viem," řekl lhostejně.
"A... ty si nechceš nějak promluvit? Po tom všem..."
"O čom?" zvednul levé obočí.
"No... chceš se chovat, že se nic nestalo?"
"Zlatko, veď som ti hovoril, že sa nič nezmení, áno?"
"Nechápu..." zakroutila jsem hlavou.
"Náš vzťah bude stále na rovnakej úrovni."
"Bez sexu?" zeptala jsem se.
... neodpověděl.
"Škoda..." řekla jsem a zamíchala si do mléka banánový koktejl.

Další den mi bylo tak nevolno z nervozity, kterou jsem cítila v žaludku, že jsem se Mirovi nechtěla ani podívat do očí. V noci jsme se pomilovali a pak se vytratil se svojí peřinou i se svými věcmi, které měl u mě v pokoji. Zůstala jsem tam zase úplně sama. Řekl mi, abych hlavně mamce neřekla vůbec nic z toho, co se stalo a že si zahrajeme hru, že jsme ve skvělém vztahu, udobřili jsme se, ale pořád to není ono. Jeho nápad se mi nelíbil, ale musela jsem žít s tím, že už to nebude takové, jako předtím.
V posteli jsem zůstala až do doby, kdy jsem uslyšela klapnutí dveří a nepopsatelně velkou radost Mira, který začal poskakoval okolo mámy a snažil se jí "snést modré z nebe". Stále jsem nehnutelně ležela v posteli a radši se otočila na bok, aby mě teď nerušila. Z očí se mi spustily slzy.
"Ahoj beruško!" otevřela mamka dveře a já se snažila předstírat spánek. "Spinkáš, zlatíčko?" slyšela jsem, jak se nahnula, aby viděla. Pevně jsem zavřela oči a doufala, že nic neviděla, ale... "To ne, ty pláčeš? Jsi v pořádku?" zeptala se a posadila se na postel.
"Ahoj mami," pozdravila jsem a i když s odporem, jsem ji objala. Všimla jsem si Mira, který stál opřený o rám dveří a se založenýma rukama na prsou mě pozoroval.
"Pročpak pláčeš?" zeptala se znovu a podívala se na mě, aby mi setřela slzy.
"Ale to nic," řekla jsem a rychle ji zase objala. Miro sklopil hlavu a odkráčel do kuchyně. V tu chvíli jsem se rozbrečela ještě víc.
"No tak, pověz mi, co se stalo..." doléhala.
"Ale... víš... Petr, můj spolužák." začala jsem
"Ano?" řekla nedočkavě.
"Ale.. měli jsme takové úlety..." zalhala jsem. "Nechal mě." rozbrečela jsem se znovu a místo Petra bych nejradši dosadila Mirovo jméno.
"Ale Sylvinko, no tak... znáš chlapy... jde jim jen o to si užít, když nemají po ruce..." dodala a já jsem se zarazila. No tak přece jenom. Do háje s chlapama!
"Mami, nech mě být.." řekla jsem a zase si lehla do postele zády k ní. Jen mě pohladila po zádech a šla do kuchyně za Mirem.

Jelikož jsem nakonec stejně musela vylézt a dojít si na oběd, nemohla jsem zůstat v posteli. Sešla jsem do kuchyně, kde už seděl Miro se založenýma rukama a pozoroval mě. Vyhla jsem se jeho pohledu a mlčky se posadila na židli.
"No konečně zlatíčko, už ti je lépe?" zeptala se a sáhla mi na čelo.
Prudce jsem od ní otočila hlavu a podívala se na Mira, který měl stále stejnou pozici "založených rukou" a pozoroval mě. Naše oči se střetly. Chtěla jsem se znovu podívat jinam, ale naše pohledy byly jako magnety.
Vyrušila nás až mamka, která před nás postavila talíře a posadila se vedle Mira. Pohladila ho po rameni a pak se na mě usmála.
"Takže... když už jsme se tak hezky sešli u oběda, měli bychom ti Sylvi něco říct..."
Podívala jsem se na Mira, který sklopil oči.
"Slyšela jsem, že jste si s Mirem přes ty dny dost zlepšili vztah..."
"Jo, bylo to úžasný," doplnila jsem a s Mirem jsme si vyměnili pohledy. On ale okamžitě znovu pohled sklopil a pohnípal se v jídle. "Co se děje?" podívala jsem se znovu na mámu.
"No, chtěli jsme ti to říct už před tou Amerikou, ale jelikož jste si vztah vylepšili díky těm týdnům, tak teď už to je na místě," usmála se a pohodlně se zavrtěla na židli. "Já a Miro.... my... budeme se brát."

Mámin nový přítel - 17. kapitola

18. září 2011 v 9:36 Mámin nový přítel
Nasedli jsme do Mirova auta a věci, které jsme si vzali s sebou naházeli na zadní sedadla. Mlčky, aniž bychom prohodili jediné slovíčko jsme dojeli na místo, kde nebyla ani noha.
"Tak čo?" zeptal se Miro a podíval se okýnkem.
"Nevím, je to tu takové... opuštěné." řekla jsem popravdě.
"Myslel som, že si chcela stanovať so mnou a nie byť niekde v spoločnosti." reagoval a vystoupil z auta. Vylezla jsem za ním a poohlédla se kolem. No, vážně to tu bylo nádherné. Svítilo příjemně sluníčko a na druhé straně jezera se vyvalovali lidi, kteří se buď opalovali, nebo se přijeli vykoupat. Ale byli od nás dost daleko. Miro začal z auta vytahovat tyče a chystal se to postavit.
"Takže.... vážně tady?" chtěla jsem se ujistit.
"Ježiš," protočil oči a hodil tyče na zem. Jen jsem se usmála a začala mu pomáhat se stavěním stanu.

K večeru jsme odpočívali na dece a já jsem Mirovi ležela hlavou v klíně. Hladil mě jemně po vlasech a já přivírala oči.
"Takže... Miroslav Šmajda, Miro Šmajda... 22 let..?" zeptala jsem nejistě, i když jsem tuhle informaci prakticky věděla - od mámy.
Miro přikývl.
"Jsi ze Slovenska..."
"Narodil som sa v Košiciach. Donedávna som mal taký menší bytík v Bratislave a tento rok som sa presťahoval do Prahy - kde som spoznal Leničku." upřesnil. Při jméně ´Lenička´ jsem se trochu zašklebila, ale nakonec přikývla, abych něco zase nepodělala.
"A už teda nic nestuduješ?"
"Nie, dorobil som strednú školu na gymnáziu a potom som prerušil štúdium na vysokej škole, kde som študoval architektúru." upřesnil.
"A teďko se živíš tím... zpěvěm?"
"Áno." potvrdil a hned na to začal tichounce něco broukat. Jeho hlas mě příjemně uklidňoval. Z této nádherné atmosféry nás vyrušil Mirův mobil. Podíval se na displej a pevně semknul rty. Omluvně se na mě podíval a já pochopila.
"Co zase otravuje?!" zeptala jsem se.
Miro neodpověděl a zvednul se, aby vyřešil hovor, s kým jiným, než s moji mámou. Byla jsem už tak vytočená a tak strašně jsem měla chuť jí říct, ať Mira laskavě nechá na pokoji, že se pro ni prostě nehodí!
Miro se vrátil a schovával si mobil do kapsy.
"Vraj ti volala." oznámil.
"Hm."
"Sylvinka..." začal a posadil se zpátky ke mně. "Keď ju budeš ignorovať, dôjde jej, že sa niečo deje. No, povedal som, že je všetko v úplnom poriadku, tak by som bol rád, keby si sa jej ozvala naspäť a potvrdila jej to. Chcela by ťa počuť, chýbaš jej."
"Mirko, ona mi ale nechybí! Chyběla mi asi dva dny na začátku, ale pak... jsem vděčná za to, co všechno se stalo. Zamilovala jsem se do tebe a i když je to těžké a bude to těžké, chci bojovat."
"Ty jedna..." zasmál se a přivinul si mě k sobě. "Sľubujem ti, že náš vzťah sa nenaruší ani v prípade, až tu bude Lenička, naozaj."
Nic jsem na to neřekla a přemýšlela jsem, co myslel tím slovem ´vztah´, až jsem nakonec pevně zavřela oči a upadla do říše snů.

Když jsme se další den k ránu vrátili domů, protože se zhoršilo počasí, vyložili jsme tašky na chodbu a ani jednomu z nás se něchtělo nic dělat. Postavila jsem jen na čaj, abychom mohli relaxovat u televize a unaveně jsem se opřela o kuchyňskou linku.
"Hmmm.." usmál se zákeřně Miro a přistoupil blíž. Pevně mě chytl za boky a přitlačil si mě na svoje tělo. Ruce jsem mu dala okolo pasu a hlavu si položila na jeho hruď. Bylo to tak krásné, když byl se mnou a když jsem mohla vnímat jeho vůni. Jeho ruce mi začaly tiskat boky a na podbřičku jsem cítila zvyšující se tlak.
"Mirko... já dělám čajík..." zasmála jsem se, ale přitom jsem nechtěla, abych přerušila situaci. Miro mi úsměv oplatil, ale nereagoval, jako by mě vůbec neslyšel a pomalinku mě vysadil na linku. Jednou rukou smetl všechno, krom vařící se konvice, co mu překáželo v cestě a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsme se milovali. Pronikal do mě opravdu prudce a nenasytně, a mně se to líbilo každým přírazem víc a víc. Takhle jsem to ještě neznala. Vždycky jsme se milovali něžně a romanticky, ale teď... to bylo něco neuvěřitelného...

Mámin nový přítel - 16. kapitola

14. září 2011 v 22:39 Mámin nový přítel
Do postele jsem si večer lehala s neskutečně divným pocitem. Cítila jsem takovou neuvěřitelnou lásku. Lásku, které dřív předcházela nenávist. Měla jsem v sobě od každého, ale láska převyšovala. Věděla jsem, že jakmile se vrátí máma, budu znovu plná nenávisti, žárlivosti...
Přemítala jsem si v hlavě, co budu dělat další den. Mám tu být s ním a čekat, co vymyslí? Nebo mám zavolat kamarádce, jestli na mě bude mít čas? Nebo mám trávit den v posteli a učit se, číst si.. přemýšlet...
Slyšela jsem, jak se otevřely dveře. Viděla jsem siluetu, která se pomalinku blížila k mé posteli. Posadila jsem se a zapřela se na rukou. Pak jsem na svých rtech ucítila ty jeho. Nebránila jsem se, i když bych měla. Moje srdce začalo bušit, jako by se zbláznilo, zatímco v mojí hlavě to řvalo, abych přestala. Kleknul si plnou vahou na postel a opatrně jsme si začali lehat. Miro si sundal tričko a já ho pohladila dlaněma přes jeho vypracovaná prsa. Cítila jsem, že má tvrdé bradavky. V tu chvíli mě přemohlo srdce a já ho pustila k sobě pod peřinu. Jeho tělo mě příjemně hřálo. Milovali jsme se.

Ráno jsem se probudila na Mirově hrudi. Trochu mě bolela hlava, ale jinak mi bylo nádherně. Opatrně jsem zvedla hlavu a podívala se na Mira, který hned otevřel oči.
"Ahoj," usmál se.
Byla jsem ráda, že po tomhle na jeho tváři vidím upřímný úsměv.
"Ahoj." oplatila jsem mu úsměv a pohladila ho po prsu. Nato on hned chytl moji ruku a políbil mě na konečky prstů.
"Ako?" zeptal se.
"Je mi nádherně," zašeptala jsem a neptřetržitě se mu dívala očí.
Usmíval se.
"Miro..." začala jsem. Slyšela jsem jen tiché zabručení. "Víš, já... možná jsem naivní, ale... máš mě rád?" zeptala jsem se nejistě.
"To vieš, že ťa mám rád."
Následovalo delší ticho.
"Ale... já myslím... jestli mě máš rád jako jinak... ne jako... vždyť víš, co myslím."
"Sylvinka, mám ťa veľmi rád."
"Já ale nechápu, proč to děláme. Miluješ mě?"
Miro se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Chvilku mlčel a když jsem vydechla nahlas, pokračoval.
"Vieš, ja neviem. Pre mňa toto nie je nič. Ty ma priťahuješ, páčiš sa mi. Je to s tebou nádherné. Chcem ti byť nablízku, dotýkať sa ťa, milovať sa... ale neviem, čo bude ďalej."
"Aha..." řekla jsem sklesle. "Až se vrátí máma, tak co?"
"Nič," pokrčil rameny.
"To budem dělat, že se nic nestalo? Skončí to?"
"Nepovedal som, že to musí skončiť."
"A jak to chceš udělat? Mám být milenkou svého otčíma?" Trochu jsem se po této otázce zašklebila.
"Nie, ale rád by som, aby sme mali výborný vzťah."
Na to už jsem nic neřekla. Víc jsem se k němu přitulila a pevně zavřela víčka. Přemýšlela jsem o jeho slovech. Vypadalo to, jako by mě vážně měl jen na to, že mu chyběl sex. Prostě to potřeboval, tak využil mě. Ale na to jsem momentálně myslet nechtěla. Chtěla jsem si užívat toho, že je se mnou. Že se mě dotýká, že mě líbá, hladí... nemůžu ztrácet čas tím, že budu myslet na to, že za pár dní už vše bude jinak..... možná....

"Áno, Lenička, už nám veľmi chýbáš," usmíval se Mirko do telefonu. "Ja ťa tiež milujem."
Miro se na mě podíval a vyčkával, jestli budu chtít s mámou mluvit. Jen jsem zavrtěla negativně hlavou.
"Sylva odišla s kamarátkou, ale vybavím jej od teba pozdrav... už sa na teba teším, milujem ťa najviac... čauko..."
Miro si zastrčil mobil do kapsy a vyčítavě se na mě podíval.
"Ty, prečo sa necháváš stále zapierať? To už ti nestojí ani za pozdrav?"
"Ale jo, jen... nemám náladu na to s ní mluvit..." řekla jsem a porýpala se v jídle.
"Čo Petr?" zeptal se najednou.
"Nic, od té doby se neozval."
"To je dobre. Mala by si sa od neho držať ďalej."
Mlčky jsem zakývala hlavou.
Po delší odmlce jsem znovu utla ticho. "Co chceš dneska dělat?"
"Neviem," pokrčil rameny. "Chcela by si niekam vyraziť?"
"Asi jo..." odpověděla jsem.
"Hmmm...." přemýšlel.
"Tak co třeba..." zamyslela jsem se s ním a on se po mně podíval. "Co třeba někam stanovat?"
"Chcela bys?"
"Docela jo... musí to být nádherné, když je večer, venku příjemné teplo a ty sedíš venku a kocháš se přírodou... a vlastně... nic moc o tobě nevím, protože mě to nijak ani nezajímalo, ale teď... chtěla bych o tobě vědět víc."
"Tak dobre, zabalíme si a vyrazíme niekam." usmál se a odklidil prázdné talíře.

Mámin nový přítel - 15. kapitola

11. září 2011 v 22:15 Mámin nový přítel
Nikdo z nás nic neříkal. Bylo naprosté ticho. Jen jsem vnímala jeho dech a až teď jsem postřehla, že je vypnutá televize. Natočila jsem hlavu tak, abych se na něho mohla podívat. Díval se zamyšleně do stropu, ale hladil mě ve vlasech - což jsem brala jako znamení toho, že nelituje. Ani já jsem nelitovala. Prožila jsem nádherné poprvé i když ne s mužem, který mi byl souzen. Každopádně jsem byla ráda, že mám takový zážitek. Ještě jsme měli děvet dní, co jsme mohli být spolu. Pak se bude muset všechno vrátit ke starému.
Znovu jsem se podívala na Mira. Tentokrát i on mi opětoval pohled.
"Děkuju," usmála jsem se a pohladila ho po hrudi.
"Za čo?"
"Za tohle... měla jsem nádherné poprvé..."
Políbil mě do vlasů. "Asi by si už mala ísť k sebe," uvonil mě ze sevření a přikryl se dekou.
"Proč?" zeptala jsem se.
Neodpověděl. Beze slova jsem se sebrala, posbírala jsem si svoje poházené věci ze země a odešla z pokoje. Popravdě. Když jsem už i já ležela ve své posteli a stále si přemítala, co se před pár minutami dělo, nebylo mi zrovna nejlíp při pomyšlení, že to byla nevěra od Mira vůči mé mámě. A ještě ke všemu s její vlastní dcerou. Sama jsem měla neuvěřitelné výčitky. Nakonec jsem usnula.

Ráno jsem se navzdory tomu všemu probudila s neuvěřitelně skvělou náladou. Cítila jsem se uvolněná a šťastná. Oblékla jsem na sebe černé krátké šaty na ramínka a šla se podívat, co Miro kuchtí v kuchyni. Už byl vzhůru a na stole jsem měla připravený salát.
"Ahoj," řekla jsem do ticha.
"Dobré ránko," usmál se. "Raňajky máš na stolčeku."
Usmála jsem se taky, protože jsem byla ráda, že je taky v dobré náladě. Přišla jsem k němu, chytla ho za pas a on se okamžitě otočil, aby mi mohl dát pusu. "Pristane ti to."
"Díky tobě," řekla jsem s úsměvem a pak si šla sednout ke stolu. Přisednul si ke mně. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla.
"Sylvi, já som tak premýšľal..." řekl najednou Miro.
"Ano?" usmála jsem se na něj.
"Vieš... možno by sme na tom mali zabudnúť. Alebo... nie zabudnúť, ale nechať si to ako skvelý zážitok, ktorý jednoducho bol a už nie s tým nič robiť. Proste.. nechať to byť," dokončil a složil si ruce pod bradu. Úsměv mi rázem zmizel.
"Co tím myslíš?" zeptala jsem se.
"Proste si to vyložme tak, že mi chýbal sex a nie že to malo byť niečo viac."
"AHA." řekla jsem nabroušeně a položila vidličku do mísy. "Takže ti chyběl sex." pokývala jsem hlavou.
"No, áno... dá sa to tak povedať..."
"...pro tebe to vůbec nic neznamenalo?!" vyjekla jsem.
"Sylvi, ja som ti hovoril, že nie je dobrý nápad, aby som bol tvoj prvý."
"Tak proč jsi mě líbal? Proč ses mě dotýkal? Ty sis začal...!!" do očí se mi narhnuly slzy.
"Chýbal mi sex," pokrčil rameny.
"Ty...ty... ty hulváte!" zakřičela jsem a utekla do pokoje.
Jeho slova byla neuvěřitelně ostrá. Ale přišlo mi, že si to vymyslel. Určitě to nebylo jen proto, že mu to chybělo. Celý to probíhalo tak klidně, tak nádherně. Cítila jsem v tom city i z jeho strany, tak proč se mě teď snaží přesvědčit o tom, že to nebylo něco víc?

Chvíli jsem se učila, ale spíš jsem byla myšlenkama jinde. V pokoji jsem strávila zavřená půl dne, Miro se mě nesnažil vůbec vyrušovat. Asi toho na něho bylo taky moc.
Vyrušilo mě až klepání na dveře. Tak přece jen mu to nedalo?
"Ano?" řekla jsem a Miro vstoupil.
"Chce s tebou hovoriť mama," řekl a podával mi mobil. Koukla jsem se na Mira a pak sklopila hlavu zpátky do knížky.
"Já s ní ne," odpověděla jsem lhostejně.
Miro nic nenamítal, pokýval hlavou a řekl mamce do telefonu, že se učím a že potřebuju klid. Miro se s mamkou rozloučil a chystal se odejít.
"Miro, počkej..." zastavila jsem ho. Otočil se na mě. "Tys to nemyslel vážně, že ne?"
"Sylvinka," vzdychnul a posadil se ke mně na postel, "nie, nemyslel..."
"Věděla jsem to..." řekla jsem.
"Ale chcel by som, aby sme sa k sebe správali ako ešte predtým, než sme spolu mali sex. Proste, tá pohoda, ako panovala... to bolo strašne fajn. Nechcem, aby sme sa zožierali tým, čo sa stalo."
"Já taky ne," pohladila jsem ho rameni. Usmál se, zvedl se z postele a odešel.

Mámin nový přítel - 14. kapitola

11. září 2011 v 10:01 Mámin nový přítel
"Počas tých pár dní si si na mňa celkom zvykla," řekl Miro po delší pauze.
"Jo, zvykla," odpověděla jsem a pohodlněji se uvelebila na jeho hrudi.
"Až sa vráti Lenka, všetko sa zase vráti do starých koľají?" zeptal se.
Sama jsem na tuhle otázku neznala odpověď. Věděla jsem, že jakmile se mamka vrátí, Miro se bude opět věnovat na plno jí, bude jí líbat, hladit, milovat se s ní... a já budu opět hnusná a nepříjemná, protože mi to přijde nechutné.
"Hm... to ma mrzí," řekl nahlas, protože se nedočkal mé odpovědi. "Ale prečo? Veď..."
"Miro, já...," nevěděla jsem, co říct. "Já jsem... já nevím..." vykoktala jsem a zvedla hlavu z jeho hrudi, abych se na něj mohla podívat. Dívala jsem se mu do očí. Bylo to neuvěřitelné, jak se moje srdce najednou zrychlilo. V jeho olivových očích jsem viděla spoustu otazníků. "Víš... líbíš se mi, Miro." řekla jsem. Usmál se.
"Naozaj?"
"Jo... vlastně... líbil ses mi už od té doby, co jsem tě poprvé uviděla, ale nenáviděla jsem tě za to, žes šel zrovna do mé mamky. Kdybych tě potkala někde já... místo ní.. a ty by ses zamiloval do mě..." vysvětlovala jsem.
"Ja viem, ale osud asi chcel inak..."
"Do háje s osudem," řekla jsem. Očima jsem sjela na jeho rty. Tak moc bych je chtěla ochutnat. Ale jeho přístup k tomuhle. Miro si všimnul, že bych ho nejradši políbila a proto mě jemně odstrčil.
"Sylvinka..." usmál se a posadil se na postel. Objala jsem ho zezadu.
"Zamilovala jsem se do tebe, až po uši," zašeptala jsem mu konečně, protože jsem tuhle citlivou chvilku viděla jako správný čas. Miro vzdychnul a sklopil hlavu.
"Toto nie, prosím..."
"Já vím, je to velký průser, já si to uvědomuju. Už od toho kina nevím, co se se mnou děje, ale díky tomu, že jsme spolu teď byli často a ty ses mi nevysmál, když jsem přišla od toho Petra a svěřila jsem se ti... mám pocit, že mi neuvěřitelně rozumíš a..."
"...Sylva," přerušil mě ochraptěným hlasem, "ty sa mi tiež neuveriteľne páčiš. A ani nevieš, ako som bol rád, že si sa ku mne vždy správala tak rázne... proste tak, ako si sa správala. Keď sa tvoja reakcia na mňa zmenili, sám som už vedel, že to bude problém a tušil som to. Tohle... proste sa to stať nemalo, je to chyba. Chyba u teba."
"Já vím," začala jsem vzlykat. Opravdu upřímně jsem vzlykala. "Miro já... dostanu se z toho.. jen..."
Nestačila jsem doříct, protože se na mě otočil a začal mě líbat na rty. Byla jsem ze začátku trochu v šoku, ale pak jsem mu začala polibky oplácet. Miro se přetočil úplně a plnou vahou se na mě položil. Nepřestával mě líbat. Jeho polibky byly tak dokonalé. Tak horké a vášnivé. Nechtěla jsem, aby přestal. Rukama jsem ho hladila po jeho pažích, které obepínalo černé tričko. Miro se rty přemístil na moji bradu, kterou začal jemně ocucávat.
"Miro," vzdychla jsem a nohy jsem kolem něho omotala. Proč to dělá, když moje city neopětuje?
Z brady se přemístil na můj ušní lalůček, který jemně bral mezi zuby. Jednou rukou jsem mu vjela do bohaté hřívy a několikrát se v ní přehrábla. Miro se na mě podíval zblízka a jemně se usmál.
"Už si sa milovala?" zeptal se.
"Ty...se...chceš..."
"A ty?" zvedl obočí.
"Chtěla bych... strašně moc bych se s tebou chtěla pomilovat," řekla jsem. Miro se sice usmál, ale stále na mě koukal a vyčkával odpověď. "Ne, ještě jsem... nikdy..." odpověděla jsem na jeho položenou otázku. "Ale nebojím se... a vím, že to chci právě teď a s tebou."
"Neviem, či je dobrý nápad, aby som bol tvoj prvý," protestoval.
"Ale já vím, že je to dobrý nápad, Miro," přtáhla jsem si ho za zátylek a znovu ochutnávala chuť jeho měkkých rtů. Miro jazykem začal sjíždět od mého krku až k prsům a přes podprsenku nahmatal prsty moje bradavky. Prohla jsem se v zádech. Dál sjel jazykem na moje bříško a největší pozornost věnoval mému pupíku.
"Jsi dokonalý," zašeptala jsem a pohladila ho ve vlasech. Miro přestal a jeho ruka začala hladit můj rozkrok přes kalhotky. Roztáhla jsem nohy, zaklonila hlavu a nechala se od něho rozmazlovat. Úplně jsem se mu celá poddala. Nevnímala jsem nic okolo, jen jeho. Miro po chvilce přestal a já ho zbavila černého trička. Pohladila jsem ho přes prsa a začala se věnovat jeho hrudi. Mezitím mi Miro rozepnul podprsenku a odhodil ji na zem, pak se věnoval mému krku.
Když jsme byli oba nazí, Miro na mě ležel a líbali jsme se. Měli jsme propojené ruce a jeho tělo se jemně otíralo o to mé. Sálalo z nás neuvěřitelné horko, oba jsme vzdychali.
Miro se po chvíli nadzvednul na jedné ruce a tou druhou mi zvedl bohu tak, abych ji měla kolem jeho boku. Zaklínila jsem se o jeho zadeček. Miro do mě začal pomalinku pronikat. Cítila jsem čím dál tím víc větší tlak v podbřišku, ale vůbec to nebolelo. Vyplnil mě úplně celou a pak se začal opatrně pohybovat. Vnímala jsem jeho tiché steny, které mu šly z úst a já se po chvilce, kdy se mi povedlo s ním najít stejný rytmus, k němu přidala. Sténali jsme spolu a to v nás vyvolávalo stále větší vzrušení. Čím více se to stupňovalo, tím více mě lechtalo v podbřišku, až jsem dosáhla nádherného dlouhého vyvrcholení. Miro zasténal spolu se mnou a pak se unaveně odvalil vedle mě. Chvilku jsem se vydýchávala a pak se k němu něžně přitulila.

Mámin nový přítel - 13. kapitola

9. září 2011 v 22:38 Mámin nový přítel
Ráno jsem se probudila neuvěřitelně brzy. Bylo okolo páté hodiny ráno a venku byla ještě tma. Do pokoje mi svítily jen lampy a občas, když projelo nějaké auto, tak mi světla zapálila do očí. Plánovala jsem dnes být snad celý den v posteli a vůbec nevylézt. Nemohla jsem se Mirovi podívat do obličeje. Už poznal, že se něco děje. Věděla jsem, že mu to říct nemůžu, jelikož on sám by nevěděl, co dělat a ještě by se mi vysmál.
Posadila jsem se na postel a bezbranně jsem si dala ruce přes obličej.
"On je tak krásný," vydechla jsem. "Proč se moje nenávist začala měnit v něco tak neuvěřitelného? Proč jsem se zamilovala do máminy přítele?..." Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem slovo "zamilovala" skutečně vyslovila. Až v tom kině jsem si vlastně uvědomila, co pro mě znamená. Teď ho alespoň můžu vnímat tak, jak si přeju... ale co až se vrátí moje máma?
Teď jsem vlastně nevěděla, jestli náhodou nechci, aby v té Americe už zůstala. Našla si nějakého Američana a zůstala tam. Nejhorší na tom je, že Miro ji opravdu miluje.
Slyšela jsem, jak v ložnici někdo něco porazil. Vylekala jsem se a rychle vstala a šla do ložnice. Jemně jsem zaklepala na dveře.
"Čo je doprdele?!" zařval Miro.
"Nic, já jen... slyšela jsem ránu, tak jsem se chtěla ujistit, jestli jsi v pořádku," vysvětlila jsem a pořád stála za dveřma.
"Áno, som v poriadku...len som zhodil tú idiotskú vázu pri posteli!" zakřičel znovu.
Vešla jsem do pokoje a doufala jsem, že není nahý. Přece jenom jsem nevěděla, co je příčinou shození vázy na zem.
"Ježíšmarjá!" řekla jsem, když jsem uviděla na zemi tisíce malých kousků.
"Hej!" pokýval Miro hlavou a sehnul se, aby střepy posbíral.
"Já ti pomůžu," řekla jsem a začala sbírat spolu s ním.
"Ach jo," položil si Miro obličej do dlaní.
"Copak?" zeptala jsem se a ustaraně se posadila vedle něho na postel.
"Ja som nejaký mimo. Už mi chýba Lenička," řekl sklesle a promnul si oči. "Nemôžem spať. Stále na ňu myslím. Ako sa tam asi má. Čo tam celý deň robí..."
Sklopila jsem hlavu.
"Taky mi chybí," zalhala jsem. Položila jsem si ruku na jeho rameno a rtama ho něžně po rameni polaskala.
Miro se na mě pomalu podíval.
"Ježiši, promiň..." omluvila jsem se a vstala z postele, Miro mě stále udiveně pozoroval. Asi jsem ho zaskočila svou rychlou změnou chování ze dne na den.
Jen zakroutil hlavou a znovu se posadil na bobek, aby mohl posbírat poslední kousky střepů.
"Tak, já to ještě vysaju..." řekla jsem a vytáhla vysavač.

Seděli jsme v kuchyni. Dělala jsem, že mi je neskutečně špatně, abych si hned po snídani mohla jít lehnout do postele.
"Musím kúpiť novú vázu," vzdychnul si a položil talíř přede mě.
"Nejlépe stejnou bych ti radila," řekla jsem.
Jen se pousmál.
"Tuhle jí daroval táta na výročí..." pokračovala jsem.
Miro něco zamumlal a pak zavedl na jinou konveraci.
"Už máš len tri týždne do konca augusta, ako si pripravená na skúšky?"
"Já nevím. Poslední dny vůbec nemám chuť se učit. Dneska jsem to měla v plánu, ale necítím se moc dobře."
"Nie? To je škoda, mohli sme si zase niekam zájsť na večeru, aby som nemusel variť."
"Nemusíš vařit, něco si vezmu z lednice, jen tak..." uklidnila jsem ho.
"Alebo si urobíme pekný večer. Aj doma je to super. Pri filmoch. Skočím nakúpiť nejaké jedlo a urobíme si takú súkromnú nočnú párty v posteli, čo ty na to?"
"V posteli?" podivila jsem se.
"No keď si chorá," mrknul na mě.
"Jo taaakhle," chápavě jsem zakývala.
Jen se usmál a pak se zeptal, jestli souhlasím. Přikývla jsem.

Miro se vrátil obložený plnýma taškama. Slyšela jsem, jak u dveří funí, tak jsem vstala z postele, abych mu pomohla.
"Proboha, tys vzal celý obchod!" spráskla jsem ruce a vzala od něj nějaké tašky. Miro se nemohl ani nadechnout, aby něco odpověděl. Malými rychlými krůčkami docupital do kuchyně a pložil tašky na židle.
"Ty kokos," vydechnul a posadil se.
"Tos nějak přepískl," usmála jsem se a začala vytahovat z tašek. "Tohle nikdy nesníme sami..."
"Veď máme ešte niečo cez týždeň. Aspoň nebudem musieť stále nakupovať. Na zajtra urobím jeden špeciálny šalát, bude ti chutiť," mrknul na mě.
"Dobře."
"Všetko to vytahej, ja potom pripravím všetko do izby a prídem s tým za tebou, hej?"
"Jasný," zasmála jsem se.

Večer jsme všechno nanosili k Mirovi do pokoje a já se zachumlala pod peřinu. Přece jenom měli velkou dvojlůžkovou postel a nádherně se na ní rozvalovalo. Miro chvilku vybíral DVD a nakonec vybral nějakou komedii. Dost jsme se u ní nasmáli...
"Miro?"
"Hm?"
"Je mi trošku zima..." řekla jsem. Miro ležel vedle mě na posteli, ovšem každý na své půlce, zima mi nebyla, jen jsem se chtěla mazaně přitulit.
"Tak poď ku mne..." reagoval vážným hlasem a přitáhl si mě k sobě. Nasála jsem vůni z jeho černého trička a podívala se na přívěsek na jeho krku.
"Ten je pěkný," řekla jsem.
Miro neodpovídal. Jen jsem cítila, že se usmál. Hladil mě po rameni, aby vytvořil teplo.
"Sylvinka?"
"Ano?"
"Chýba mi tvoje rýpanie," odvětil a oba dva jsme se zasmáli.

Mámin nový přítel - 12. kapitola

8. září 2011 v 22:16 Mámin nový přítel
Vysvlékla jsem se z toho těsného oblečení a věci si položila na pračku. Podívala jsem se do zrcadla a prohlédla jsem se. Pak jsem si vlezla do sprchového koutu a pustila příjemný, teplý proud. Sprchu jsem si náramně užívala, ale... kdykoli jsem zavřela oči, viděla jsem JEHO. Opravdu to se mnou nebylo v pořádku. Tohle přece nemůžu. Vzala jsem si sprchový gel, namáčkla si ho na dlaně a začala si ho rozetírat po těle. Jela jsem od krku, přes prsa, bříško... pak jsem se pousmála... proč si trochu neužít? Už dost dlouho jsem to neudělala. Zajela jsem si rukou do rozkroku a přivřela oči. Opřela jsem se o stěhu sprchového koutu. Vzala jsem si sprchu a nasměrovala ji právě tam, kde to mám nejradši. V mých myšlenkách vládnul on. Ten dokonalý. Představovala jsem si jeho paže, které mě objímaly a jeho klidný dech, který by mometálně v tuhle chvíli ovíval můj krk.
"Sylva?" ozvalo se najednou z chodby a jak mě vyrušil, tak jsem se lekla, že jsem rukou bouchla do stěn sprchového koutu. "Si v poriadku?"
"Jooo, já... v pohodě!" křičela jsem na něj a rychle vylézala ze sprchy. Hodila jsem na sebe župan a rychle odemkla koupelnu.
Miro se usmíval.
"Co je?" řekla jsem podrážděně.
"Nič, len už si tam pätnásť minút," pousmál se.
"No a co?!"
"Nič," stále se usmíval a pozoroval mě.
"Jdu spát, dobrou." odsekla jsem a odešla do pokoje.
Lehla jsem si do postele. Vůbec jsem neměla chuť moji práci nějak dokončovat. Úplně to ze mě vyprchalo. Sakra, kdyby mě nevyrušil! Já ho snad zase začnu nenávidět.

Ráno mě probudilo sluníčko, jehož paprsky mi svítily do okna. Vstala jsem z postele, oblékla se a šla dolů, odkud znova báječně voněla snídaně. Slyšela jsem Mira, jak si něco povídá.
Když jsem přišla do kuchyně, zjistila jsem, že telefonuje.
"Aa, už sa prebudila," usmál se na mě. "Áno, vychádzame skvele, včera sme boli spolu v kine. Teraz robím raňajky, takže ti odovzdám Sylvu, áno miláčik? Ľúbím ťa, veľa, bozkávám ťa... áno, ja tiež, ty moja zlatko..."
Ano, opravdu jsem milovala, když se takhle cukrovali. Když mi konečně předal mobil, vytrhla jsem mu ho naštvaně z ruky.
"Ahoj mami..." ... "jo, máme se fajn..." ... "joo, kino taky bylo dobrý... ale nic to nemění na tom, že Mira nenávidím," usmála jsem se a hodila po něm pohled. Ten se na mě zamračil.
Když jsem ukončila hovor, položil přede mě smažené vajíčko a posadil se naproti. Nikdo z nás nic neříkal. Vzala jsem si vidličku a začala se v jídle rýpat.
"Nie je ti niečo?" zeptal se podiveně.
"Mně?"
"Nooo..."
"Ne, proč?"
"Nemáš horúčku?" vyděsil se, postavil a nahnul se přes stůl tak, aby se dlaní dotkl mého čela. Prudce jsem uhnula.
"Proč bych měla mít horečku? Ne, není mi nic," odpověděla jsem a dala si do pusy první sousto.
"No.. ja len... sedím s tebou pri jednom stole a ty si mi od rána - okrem toho, že ma nenávidíš - nepovedala žiadne krivé slovo..."
"Hm, asi jsem dostala rozum," hlesla jsem.
Miro se jen usmál a pustil se s chutí do jídla.

Když jsme dojedli, Miro uklidil talíře, protože se nedal odbít tím, že to udělám já a pak se posadil zpátky na židli, tentokrát ne naproti, ale vedle mě.
"Teba niečo trápi?" zeptal se.
Viděla jsem na něm, že to není přetvářka, ale že ho to skutečně zajímá.
"Víš, já..."
"Áno?"
"...chybí mi táta. Chybí mi kluk. Chybí mi objetí, láska. Když měl táta nehodu, zůstala jsem na všechno s mamkou sama. Chtěla jsem jí co nejvíc pomoct a chtěla jsem, aby byla skutečně šťastná... ona teď je, protože má tebe. Já vám to dělám jenom těžší..."
"Sylvinka..." pohladil mě po rameni.
"...nepřerušuj mě, prosím..."
"Prepáč," omluvil se a přisedl si blíž.
"Chovala jsem se k tobě příšerně, byla jsem zlá. Protože mě štvalo, že se máma tak rychle dokázala smířit s tátovou smrtí. Já se pořád nesmířila. A ještě ke všemu... ona si najde tebe. Kluka, kterýho bych mohla mít klidně já... nic to nemění na tom, že se za vás budu pořád stydět. I když je mi 18... i když mi bude přes třicet, pořád prostě."
"Chceš tým povedať, že sa pre tvoju mamku nehodím preto, že medzi sebou máme niekoľko rokov?"
"Ne, to ne. Ale... já... chtěla bych se omluvit. Ty jsi šíleně hodný kluk. Já jsem to neviděla... teda... nechtěla jsem to vidět, ale teď... Ty se tak snažíš a neměl jsi to se mnou v poslední době jednoduché."
"Ale zlatko, to ani ty si to nemala jednoduché, nemôžeš to takto brať. Ja tvoju reakciu úplne chápem. Ale chcem ťa uistiť, že mám tvoju mamu naozaj rád a že to s ňou myslím vážne."
Teď jsem nevěděla, jestli mám být šťastná a nebo jestli se mám rozbrečet. Proč mě jeho slova bodaly do srdce jako ty největší ostny? Proč? Já... já jsem do něho snad....

Mámin nový přítel - 11. kapitola

3. září 2011 v 23:01 Mámin nový přítel
"Kde máš ľahký oblečok?" rýpnul si Miro, když jsem přišla převlečená a připravená jít do kina.
"Nechala jsem ho ve skříni. Zase by se někdo mohl pokusit ze mě okousat maso," uculila jsem se a nazula si baleríny. "Tak jdem, tati?"
"Áno, dcéra," přikývl s úsměvem a chytl mě kolem ramen.
Ale, co se nestalo! Po cestě jsme potkali Helču s Diginou!
"Ahooooj, zamilovanci!!" vyjekla Digi a přiskočila k nám. Zrudly mi tváře a sklopila jsem hlavu. Pak jsem se podívala na Mira, kterýmu - naštěstí - nezmizel úsměv, jak jsem očekávala.
"Ahoj, dievčatá," odpověděl a chytl mě kolem pasu. "Chystáte sa tiež do kina?"
"Neee, právě jdeme z kina," zasmála se. "Jdete taky na ten horor?" zeptala se Helča a sjela Mira pohledem.
"Nie, ZAMILOVANCI idú na slaďáčok," přitáhl si mě a podíval se na mě podezíravým pohledem. Znovu jsem sklopila hlavu.
"Ahaa, no jsem ráda, že jste zase spolu. Slyšely jsme, že Sylva z toho byla dost na dně, když jsi se líbal s její mámou," zasmály se, Miro se na mě podíval.
"Eh.. no, tak my už pôjdeme," řekl Miro a odtáhl mě pryč.
"Tak ahoj!" zakřičely jednohlasně.
"Prmň," řekla jsem se zatnutými zuby.
"Že ma vydáváš za priateľa?" chtěl se ujistit.
"Strašně jsem se styděla jim říct, že jsi partner mojí mámy a můj nový otčím," při tom slově jsem se oklepala.
"A pak si jim povedala, že som sa bozkával...."
"Ne," přerušila jsem ho, "oni vás viděly na letišti." vysvětlila jsem.
"ÁÁha," pokýval hlavou.
"Miro, já se omlouvám, strašně moc. Ale chtěla jsem ti poděkovat, žes při mně teď stál," pohladila jsem ho po paži.
"Stejne im to budeš musieť skoro povedať," řekl se skloněnou hlavou.
"Já vím." hlesla jsem tiše.
"Tak idem?"
"Jdem," odpověděla jsem a vydali jsme se ke kinu.

Myslela jsem si, že si před holkama dělal jen srandu, když říkal, že jdeme na slaďáček. Ale on to myslel vážně. Seděli jsme vedle sebe a na filmu bylo celkem málo lidí rozmístěných různě po sále. Film byl plný milostných scén a aférek.
Podívala jsem se na Mira. Na tváři měl mírný úsměv, koutek povytažený nahoru a se zájmem sledoval scénu běžící na plátně. Podívala jsem se na jeho blonďaté, na pohled neupravené dlouhé vlasy, které mu spadaly do obličeje. Podívala jsem se na jeho paže, které obepínala bílá košile a jeho krk zdobila černá kravata jako doplněk. Ruku měl položenou na své noze. Podívala jsem se na jeho dlouhé prsty, na jeho výrazné klouby.
Najednou jsem zjistila, že ho vnímám asi úplně jinak. Vůbec jsem k němu necítila takový odpor, jako vždycky, když jsem se mu podívala do očí.
"Čopak?" zeptal se, až jsem sebou trhla, jak mě vyrušil.
"Nic," usmála jsem se a podívala se zpátky na plátno. Sakra, co to se mnou je? Já ho snad té mámě budu ještě závidět. Ne, klid. Musím zachovat klid a být k němu taková, jako vždycky. Znovu jsem se na něho podívala. Podrbal se na bradě a odhodil si pramínek z obličeje. Takže jsem mu nádherně viděla do obličeje. Měla jsem chuť ho do toho nosánku cvrnknout. Nad tím jsem se musela pousmát. Miro se olíznul a já si musela poposednout. Podíval se na mě. Rychle jsem se usmála a podívala se zpátky na plátno a zjistila jsem, že je tam dost brutální sexuální scéna. Tak proto se olizoval. Ten rošťák! Ještě, že nemám doma mámu - to bych se nevyspala. Zase jsem se pousmála nad mými myšlenkami.

Když film skončil a my šli domů. Pozorovala jsem Mira celou cestu. Přišel mi takový hrozně v pohodě, takového jsem ho ještě neviděla. Nebo... spíš jsem ho takového vidět nechtěla.
"Ako sa ti to páčilo?" zeptal se mě.
"Co?" podivila jsem se.
"Ten film," pousmál se.
"Jooo, ten film... úžasný." řekla jsem první slovo, které mě napadlo.
"Naozaj? Ma prišlo, že ťa to nebavilo," řekl smutně.
"Ale ne! To vůbec ne! To byl tak dokonalý film!! Takový jsem ještě nikdy v životě neviděla!" hulákala jsem na celou ulici a snažila se ukázat nadšení. Ježiši, co to melu? Rozpaky? Sakra.
Jen se pousmál a odemkl dveře.
"To už jsme tu?" vykulila jsem oči.
"To nám tá cesta spolu utiekla, že?" zasmál se a já se plácla do čela.
"Miro... já... asi jsem unavená!" rozhodila jsem ruce.
"Ja celkom tiež," pousmál se.
"Tak... já si dám ještě sprchu... nebo... chceš jít první?" zeptala jsem se.
"Inokedy by si na mňa vrieskala, že to je tvoj byt a že máš právo ísť všade prvý, tak ja si počkám," zasmál se a začal si rozepínat košili.
"Dobře!" řekla jsem rychle a zaklouzla do sprchy.

Mámin nový přítel - 10. kapitola

1. září 2011 v 16:10 Mámin nový přítel
U Petra jsem moc dlouho nezůstala. Vůbec to nešlo podle plánů. Byl můj skvělý kamarád už dlouho, ale to, co mi dneska udělal, to bylo pro mě nepřípustné. Chtěl, abychom zůstali u něho doma a udělali si kino soukromé. Ovšem... když jeho ruka začala šmátrat po mé noze a vjížděla nahoru, čímž mi vyhrnovala krátkou minisukni, kterou jsem si vzala, odstrčila jsem ho a chystala se jít domů. Chytnul mě za obě ruce a přitiskl ke zdi. Zuřivě mě líbal na krku a já ho několikrát kopla mezi nohy.
Konečně jsem se dostala z jeho baráku. Nechci ho už vidět. Proč jsme o tom nemluvili? Proč se po mně prostě vrhne jako hladové prase? Možná, kdyby přidal pár něžností, možná bych... ale ne. V žádném případě. Ale co teď? Mám jít domů, kde na mě čeká další hladový zvíře? Tentokrát ne po sexu, ale starostech a výchově?
Jelikož se venku dost zatáhlo a oblohu pokryly mraky, neměla jsem moc na výběr. Blížil se konec srpna a s tím i moje zkoušky. Rozhodla jsem se, že půjdu prostě domů a budu se učit.
"Ahoj!" zakřičel Miro, jen co jsem odemkla dveře. "Nejako skoro, nie?"
"Musím se učit," řekla jsem se skloněnou hlavou a bez dalšího odůvodnění šla nahoru do pokoje. Bylo mi špatně od žaludku. Pleskla jsem sebou na postel a vytáhla si z podpolšáře sešit z matematiky. Výborně, tomuhle jsem ani trošku nerozuměla. Bylo mi jasné, že zrovna tohle mi dají u zkoušek a já budu totálně v háji. Jediný, kdo dobře uměl vždycky matiku, byl Petr. Podívala jsem se na mobil, ale neměla jsem vůbec žádnou zprávu, ani žádný zmeškaný hovor. Ten se už neozve.
Ozvalo se slabounké zaklepání a aniž bych stačila říct něco jako "dále", otevřely se dveře a vešel Miro.
"Nepozvala jsem tě," odsekla jsem.
"Prepáč..." omluvně se usmál a přišel blíž k posteli. Pokrčila jsem nohy, které jsem měla natažené, aby se mohl posadit. Vůbec jsem neměla sílu na to, abych mu nějak bránila a odporovala.
"Učíš sa?" zeptal se.
"Vidíš," plácla jsem se sešitem z matematiky.
"Čo sa deje Sylvinka? Stalo sa niečo?" nahnul hlavu tak, aby se mi podíval do obličeje.
"Ale ne... jen... Petr." odpověděla jsem. Ani jsem nevěděla, proč mu to říkám.
"Čo? Urobil ti niečo?!" vyšokoval se.
"Ale ne... právěže ne," zakroutila jsem hlavou.
"Tak čo? Ma to môžeš povedať," řekl a dvěma prsty mi zvedl bradu tak, abych se mu dívala do očí.
Vzdychla jsem. Do očí se mi nahrnuly slzy. On vyčkával.
"Chtěl se milovat," vydechla jsem nakonec a slzy jemně skáply po obličeji dolů. Miro je okamžitě palcem setřel.
"Och," vydechl jako já, ale s překvapením. "To je celkom normálne, keď je tvoj priateľ," odpověděl.
"Není můj přítel." vylezlo ze mě.
Jen zvednul obočí. "Lhala jsem," začala jsem vzlykat. "Je mi strašně špatně," položila jsem si obličej do dlaní. Miro vůbec na nic nečekal a objal mě. Nechala jsem ho, aby byl na mně přitisknutý a strašně si momentálně vážila jeho přítomnosti. Nakonec jsem přece jen svoje ruce dala kolem jeho krku.
"Ublížil ti?" zeptal se tichým hlasem.
"Ne, to ne... ale... jsem vyšokovaná. Nevím, co ho to napadlo. Vždycky jsme byli super kamarádi, kteří si pomáhali. Řešili jsme školu, úkoly... ale nikdy jsme se nedostali sem. A on... aniž bychom si třeba promluvili, že ke mně něco cítí... on prostě..."
"Šššš," utišoval mě. "Je to hulvát," dodal a pomalinku se odtáhnul. Natočil si sešit tak, aby na něj viděl a podíval se na řešené příklady. "Fuuuha, tieto príklady som vždy miloval."
"To vážně?" utřela jsem si slzy.
"Naozaj," přikývl.
"Vůbec nevím, co s nimi." řekla jsem bezmocně.
"Tak sa pozri. Toto musíš odpočítať odtiaľ a pripočítať sem..." začal vysvětlovat. Pozorně jsem poslouchala, protože to bylo to poslední učivo, které mi ne a ne vlézt do hlavy. Díky němu to šlo.
"A je to," usmál se na mě Miro a podal mi tužku. "Teraz si to vyskúšaj na nejakom príklade."
"Děkuju," oplatila jsem mu úsměv. "Miro?" řekla jsem, když se chystal odejít.
"Hm?" pípl s úsměvem na rtech.
"Neřekneš to mámě?"
"A čo?" zeptal se.
"O Petrovi... o tom, co chtěl... a o tom, že jsme si o tom my dva promluvili."
Jen se usmál. "Neboj sa." odpověděl a už otevíral dveře.
"Miro?" zkusila jsem znovu.
"Áno?"
"Až si zkusím pár příkladů... půjdeme do kina?"
Miro nic neříkal. Pouze se usmál a přikývl.
Nevím, co mě to napadlo. Nejspíš jsem se chtěla jen odreagovat. Nechtěla jsem zůstat sama a trápit se nad tím, jestli je správně, že jsem se Petrovi bránila a kvůli tomu, že jsem mu nakopala vejce, jsem ho ztratila.