Říjen 2011

Slza padá k srdci - 7. kapitola

31. října 2011 v 17:14 Slza padá k srdci
"Potřebuju si prostě udělat výlet!" rozhodila jsem ruce, když jsem se ráno hádala s mámou ohledně našeho společného víkendu s Mirem.
"Tak mi alespoň řekni, s kým jedeš?!" vyšilovala máma.
"Mami." řekla jsem trochu klidněji. "Já se tu seznámila s jedním strašně super klukem a..." malinko jsem se zarazila a to slovo 'super' mi nešlo zrovna nejlépe do hlavy, ale přece jen jsem pokračovala, "...on je strašně milý, pozorný, hodný a... slíbila jsem mu to."
"Spolužák?" pozvedla obočí.
"No... jo!" zalhala jsem a pak čekala.
"No, dobře Světli, ale..."
"Mami, slibuju, že ti zavolám. Už jsem skoro dospělá, tak mě pusť s ním, prosím!" žadonila jsem a pak nás přerušilo troubení auta. Mamka odhrnula záclonu a podívala se ven, kde se na ní 'usmívalo' šedé nablýskané audi. Rychle jsem jí dala pusu na tvář a vyběhla ven. Miro vytáhl okýnko, když jsem se blížila, usmál se na mě a pak vystoupil, aby mi pomohl naložit tašku.
"Zariadil som nám tam chatu." pronesl, když dával tašku na zadní sedadlo k té svojí.
"To je super, zrovna jsem se ohledně toho s tebou chtěla domluvit, tobě už asi bylo osmnáct, že?" podívala jsem se na auto a poškrábala se na hlavě. Vlastně nic jsem o něm nevěděla a doufala jsem, že se vše dozvím. Miro zabouchl zadní dveře a otevřel mi je vepředu, abych se mohla posadit na místo spolujezdce. Pak odběhl na to své místo a mohl jsme odjet. Ještě jsem mamce zamávala, protože stále vyhlížela v okně a usmála se na důkaz, že všechno bude v pořádku. Pak jsme konečně vyjeli.

Jeli jsme asi hodinku a půl, ale ani jeden z nás moc slov neprohodil. Miro se plně soustředil na řízení a já ho radši nechala a občas ho šťouchla, když jsem si pamatovala nějaký bod, který jsme míjely, když jsme se s mámou stěhovaly do Prahy. Miro se vždy jen pousmál, nebo odpověděl 'Hm', a dál se mi nevěnoval.
Cesta ale naštěstí utekla, ale přesto jsem byla ráda, že už jsme na místě a rychle vystoupila na čerstvý vzduch.
"To je můj domov." pousmála jsem se a znovu nasála vůni venkova. Miro se pousmál a pak vyndal ze zadu tašky.
"Možno je dobre, že sme preč od tých ľudí, od Adama, čo?" podíval se na mě a já na něho. Na nic jsem se ale nestačila zeptat, protože už si to vyšlapával kopeček nahoru k chatce. "Počkej!!" ještě jsem za ním zakřičela a snažila se ho doběhnout.
Když jsme vyšli kopeček, Miro mi řekl, abych ještě počkala, že vyzvedne klíčky a když se vrátil a odemknul, spadla nám čelist. Byla to nádhera. Krásná, útulná chatička. Pomalinku jsem si jí procházela a dosti věcma mi připomínala můj bývalý domov, kde jsem bývala jako malá.
"Tady jsou dvě ložnice?" zarazila jsem se.
"No, áno..." pokrčil Miro rameny a bral to pro nás jako samozřejmost. Jen jsem se pousmála a líbilo se mi na něm, že není jako ostatní kluci, kteří si chtějí při takové příležitosti jenom užít. Nebo tomu bylo jinak? To jsem zatím nevěděla, ale... No, zpátky do příběhu...

Když jsme si s Mirem dávali trochu opožděnou snídani, přišla mi smska od Adama:
"Ahoj Svetlanka, uz ste dojeli?"
Pousmála jsem se na displej.
"Mama?" zeptal se Miro.
"Nene, Adam." odpověděla jsem popravdě.
"Aha..." řekl nevzrušeně a postavil přede mě sklenici s džusem. Ťukala jsem odpověď a všimla jsem si, že mě Miro očkem pozoruje.
"Co se tak díváš?" pousmála jsem se. Miro vzdychnul.
"Chceš si to kaziť mobilom? Správami?"
"Cože? Nechápu, co tím..."
"No myslel som, že keď sme tu spolu, tak..." odmlčel se a nejspíš neměl v plánu pokračovat, ale když viděl, že očekávám dovětek, trochu skleslejším hlasem větu dokončil. "...že proste naozaj žiadne mobily, žiaden kontakt s ostatnými, ani s Adamom."
"To zní celkem dobře." odpověděla jsem. "Tady by měl člověk mít ten svůj klid a ne se pořád nechat ovlivňovat společenským životem mezi tolika lidmi." uznala jsem, ale moc logické mi to nepřišlo a od Mira dost zarazila. "Tak já jen odpovím, ptal se, jestli jsme už dojeli." vysvětlila jsem a Miro nevěřícně přikývl. Občas mi přišlo, že Miro se bojí, aby mě Adam neklofl a naopak. Vždycky, když mi tohle vjelo do hlavy, musela jsem se pousmát.

Slza padá k srdci - 6. kapitola

29. října 2011 v 21:37 Slza padá k srdci
"Ahoj! Už je tu Miro?" zeptala jsem se Adama nabroušeně, když jsem přišla do knihovny. Jen po mně hodil okem a letmo pozdravil.
"Adame!!!" zařvala jsem na něj a bouchla do stolu.
"Čo si taká.... nabrúšená...?" zeptal se opatrně.
"Co ty jseš divnej?!" nechápala jsem. Koukal na mě a pak se malinko pousmál. "Ptala jsem se, jestli už je tu Miro..." zopakovala jsem už klidněji.
"Už odišel." odpověděl spokojeně.
"Děláš si ze mě srandu? Já sem letím jen kvůli němu!" složila jsem si obličej do dlaní a naštvaně se vydýchávala.
"Kvoli nemu? Aha." řekl pokleslým hlasem. Odkryla jsem si jednu ruku z obličeje a podívala se na něj.
"Neptal se na mě...?"
"Ty si normalne do nej zblaznená lebo čo."
"Nejsem!" zaječela jsem a pak se důležitě postavila. "Já... měla jsem se s ním na něčem domluvit a on mi to slíbil a teď na mě kašle! Včera jsem mu psala sms, ale vůbec mi neodepsal!" vysvětlila jsem a pak se znovu posadila na židli.
"Hm... divne..." řekl Adam a sedl si k počítači. "Nestrácal by som s Mirom čas." dodal na konec.
"A kdo ho s ním ztrácí?" zeptala jsem se.
"Preboha, ja ťa nechápem, ako sa ti može pačiť, veď on..." zarazil se.
"Co?" zeptala jsem se, ale v tu chvíli se otevřely dveře a přišel Miro.
"Ahoj, ahoj." pozdravil s úsměvem jak mě, tak Adama a já se naštvaně koukla na Adama.
"Aha, takže Miro neodešel, ale on tu ještě ani nebyl, co?!" řekla jsem a naštvaně odešla do rohu k našemu stolu, který jsem s Mirem od té doby, co jsem ho potkala sdílela. Chvilku jsem slyšela, že si tam něco povídají, ale nezajímalo mě to. Proto jsem naštvaně otevřela knihu a čekala jsem a zároveň doufala, že Miro přijde.
"Čauko." pozdravil mě a přisedl si. "Prepáč, možem len na chvílu, musim to vziať za Adama." pousmál se.
"Vadí ti, že jsem si vyžádala to tvé číslo?" zeptala jsem se opatrně.
"Číslo?"
"No na mobil." upřesnila jsem.
"Nie, to vobec." zazubil se. "Budem rad, keď mi niekedy napísaš."
"Já napíšu, ale ty asi neodepisuješ, že?"
"Já vždy." nahodil rozhodnutý výraz.
"Aha! Kromě včerejška. Čekala jsem."
Miro se zarazil. "Tak to mi asi nedošla správa." pokrčil rameny.
"Jasně." pokývala jsem hlavou.
"No naozaj." řekl Miro. "Tys mi písala?" pousmál se nakonec.
"No jasně. Adam." řekla jsem nakonec. "Byl bys, Miro, prosím tě tak hodný, a dal bys mi tvoje pravé telefonní číslo?" škodolibě jsem se zašklebila.
"Adam ti dal zle čislo?" zeptal se.
"Nejenom, že mi dal špatný číslo, on mi dneska dokonce lhal, že už jsi tady byl a v duchu si určitě přál, abych odešla." vysvětlila jsem.
"To naozaj?" nevěřil mi.
"Né, dělám si tu z tebe celou dobu srandu." zavrtěla jsem hlavou, ale Miro se postavil.
"Tu máš to číslo... a čo si vobec včera...."
"No psala jsem ti ohledně toho víkendu. Jestli chceš už tento." vysvětlila jsem.
"No samozreje. Čím skor, tím lepšie, nie? Pre nás.." začervenal se a dal si ruce do kapes. Jen jsem se usmála na souhlas Miro odešel. Miro je fajn, ale ADAMOVI tohle nedaruju!

Slza padá k srdci - 5. kapitola

27. října 2011 v 19:12 Slza padá k srdci
Přesně ve tři jsem na něho čekala a nedočkavě podupávala nohou.
"Prepáč!" omluvil se a chytl mě zezadu za ramena. "Mal som nějaký... no to je jedno, hlavne, že už som tu." Ani mě nenapadlo se vyptávat a jen jsem přikývla. Miro nesouhlasil s tím, abychom šli do nějaké restaurace a tak jsme se nakonec šli projít do parku, který jsem tu milovala.

"Tak tebe sa Adam páči?" zeptal se, když jsme se usadili.
"Zvláštní, že on se mě při včerejším obědě ptal na to samé, akorát tam dal tvoje jméno." zasmála jsem se a jen mrkla.
"Naozaj?" poposedl si.
"Jo." odsouhlasila jsem mu.
"Mám dojem, že sa mu páčíš." řekl tajemně.
"To ne." zasmála jsem se.
"Ale prečo nie?"
"Protože... znám ho teprve pár dní a navíc... líbí se mi někdo jiný." pousmála jsem se.
"Aha," ušklíbl se a poškrábal se na hlavu. "Kofolu?" zeptal se.
"Díky." přikývla jsem. Miro objednal a pohodlně se zavrtěl na židli.
"Celkom rychlo sa tu zoznamuješ, ako sa tak pozerám."
"To ano. Je to pro mě něco jiného, než to bylo na naší farmě." odpověděla jsem.
"Mala si farmu?" zeptal se se zaujetím a vykulil oči.
"Rodiče, samozřejmě." začala jsem se smát a Miro se mnou.
Odvyprávěla jsem mu kus svého života. Řekla jsem mu o svém bývalém příteli, o zvířatech, které jsme měli, proč jsme se odstěhovali a nakonec, že bych se tam někdy ráda vrátila.
"Hm... tak ma napadá, že by som ťa tam mohol niekedy vziať?"
Cože to řekl?
"Co?" zeptala jsem zaskočeně.
"No taký výlet, zoznámili bysme sa viac, čo ty na to?"
O co se jako snaží? Najednou se mi začne dvořit? Po tom všem? Jeho chování je takové... uspěchané. Ale... proč si vlastně nevyjet.
"Tak jo." pousmála jsem se a Miro si spokojeně promnul ruce. Má něco za lubem?

V noci jsem nemohla usnout. Pořád jsem na něj musela myslet. Byl tak tajemný, tak nádherný. Chová se zvláštně a mě to přitahuje. Sama jsem se musela pousmát nad svýma myšlenkama a podívala se na mobil. A hele, nová zpráva?
"Ahoj Svetlanka, dúfam, že sa krasne vyspinkáš, dobrú noc, Adam."
Pousmála jsem se a mobil zaklapla. Chvilku jsem se jen tak převalovala a pak mě napadlo napsat Adamovi, jestli mi dá Mirovo číslo, chtěla jsem se domluvit ohledně toho výletu.
"Adame, děkuju za krásnou smsku, taky Ti přeju nádhernou noc, jen jsem se chtěla zeptat, jestli bys mi dal číslo na Mira? Prosím."
Delší dobu jsem čekala na odpověď, ale po chvilce jen přišlo. "Hm, ok... *číslo*"
Pousmála jsem se a uložila si ho do mobilu. Najednou jsem byla taková... šťastná, když jsem měla Mirovo číslo. Mohla jsem mu kdykoli napsat, mohla jsem mu psát to, co bych mu nikdy neřekla do očí. Do těch krásných, tajemných očí.
"Ahoj Miro, doufám, že ti nebude vadit, že mám tvoje číslo. Vyžádala jsem si ho. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli chceš jet už tento víkend? Světlana."
Odeslala jsem, ale bohužel mi nepřišla žádná odpověď. Tím čekáním a věčným se díváním na mobil jsem usnula.

Ani ráno se moje očekávání nenaplnilo. Neměla jsem vůbec žádnou zprávu, což mě zamrzelo.
"Třeba to ještě nečetl." řekla jsem si pro sebe a nachystala se do školy. Celý den ve škole jsem ho nepotkala. Pořád jsem chodila na chodbu a vyhlížela ho, ale Miro nikde. Byla jsem docela zklamaná a tak jsem si řekla, že ten výlet nakonec asi neplatí. Plánovala jsem tedy zajít do knihovny a doufala jsem, že tam na něho narazím a vysvětlíme si to...

Oznam :-D

26. října 2011 v 12:21
Lidičky zlatí, chtěla jsem vám říct, že povídky dokončím, obě dvě! :-) jak Chci lásku, tak i Dear Daddy. Měla jsem od nich menší pauzu, ale už se mi v hlavičce zrodily další nové nápady pro dokončení. Takže pokud si už nepamatujete, co se tam stalo, měli byste si to přečíst znovu a připomenout, abyste pak byli v obraze!! :-D Teď se budu plně věnovat dokončení té nové povídky - tedy Slza padá k srdci... jakmile ji dokončím, budu dopisovat tamty dvě a pak začneme znovu s novou povídkou, která už je zase v mé hlavě! :-D já mám nápadů poslední dobou!!...... :-D

Slza padá k srdci - 4. kapitola

24. října 2011 v 22:41 Slza padá k srdci
Adam mě vyprovodil domů. Ještě se chtěl projít, ale já se vymluvila na učení. Chtěla jsem už být sama, i když přiznám, že mi přítomnost kamaráda - jak už jsem ho myslím mohla nazvat - dělala dobře. S Adamem jsem se rozloučila a on se vydal zpátky do knihovny. Když jsem ale chtěla odemknout hlavní vchod, rozmyslela jsem si to a ještě jsem se šla projít sama. Procházela jsem se po městě a kochala se Prahou, obchody, lavičkami různě rozmístěnými, středoškoláky na skejtech... a přitom jsem si užívala vítr, který si pohrával s mými vlasy. Bylo asi okolo půl čtvrté odpoledne a tak jsem se rozhodla, že se vrátím kolem autobusové zastávky. Ovšem... koho jsem tam nepotkala. Jeho blonďaté vlasy vlály ve směru větru a zdobily jeho hlavu velkým objemných rozcuchem. Ruce měl v kapsách a díval se do země. Všimla jsem si, že má brýle. Nedalo mi to, abych za ním nezašla a nezeptala se, co se děje. Bylo to vlastně historicky poprvé, co jsem ho jen tak neviděla s knihou. Zastavila jsem se kousek vedle něho a postavila se do stejné pozice, jako byl on. Ani se na mě nepodíval. Dělá si srandu?
"Ahoj." pozdravila jsem ho.
"Čau..." odpověděl a podíval se směrem k nebi. Tím mi jako dává najevo co?!
"Jak se máš?" zeptala jsem se trapně a sjížděla ho pohledem. Byl neuvěřitelně sexy, tak proč tohle dělá? Čekala bych, že se tu bude ohlížet po holkách, které tu i přes to, že už nebylo nejtepleji, chodily v minisukních a měly krátká tílka.
"Ide to..." podíval se na mě přes brýle. Usmála jsem se. Vůbec jsem nevěděla, o čem s ním mám mluvit. Při tom jsem toho chtěla tolik. Ale on se mi tak moc líbil, že jsem nebyla schopná jediného slova. "Čo ty?" zeptal se po chvilce, když jsem stále mlčela.
"Dobře."
"Ako bolo s Adamom?" zeptal se.
"Adam je sympatický." přikývla jsem. "Pročpak sis nepřisedl k nám?" tázala jsem se ho a byla jsem ráda, že se snad podařilo rozvinout konverzaci. Miro se však jen pousmál.
"A čo by som tam asi robil, nevieš?"
"Náhodou vím. Třeba si s náma povídal..."
"Nebuď vtipná, prosím ťa." odpověděl a podíval se směrem na přijížděcí autobus. Chtěla jsem ještě něco říct, ale než jsem se stačila nadechnout, přerušil mě slovy: "Už mi to jede, prepáč." Zírala jsem tam jako opařená a když nastoupil a odjel s ostatními lidmi, co tam čekali, zůstala jsem tam stát uplně sama. To snad nemyslí vážně. Jsem si jistá, že se mu líbím. Možná chce udělat nedostupného. Takové mám ráda... zmáknu ho. Sama jsem se pro sebe pousmála a vydala se domů, kde jsem se rozhodla jít zítra přímo na věc.

Když jsem došla do školy, všimla jsem si Mira, který seděl na konci chodby na lavičce. Nenádpadně jsem k němu přišla a položila před něj učebnice.
"Jéé, biologie." usmál se a podíval se do mé učebnice. Jen jsem se pousmála a posadila se vedle něho.
"Jdeš dneska do knihovny?"
"Hm.." pokrčil rameny. "Asi jo, co ty?"
"Taky. Takže mě napadlo... že bychom mohli jít spolu?"
"Super." pousmál se a podíval se mi do očí. Měl je zvláštní. Zvláštně zbarvené, líbilo se mi to.
"Možná bych ti mohla s něčím pomoct, jestli budeš dneska za pultem." nabídla jsem se.
"To by bolo naozaj skvele." pousmál se a stále nespouštěl oči z těch mých. Byla jsem jako transu. Na sucho jsem polkla. Všimnul si toho a proto pohled odvrátil směrem do země. Chvilku bylo ticho, ani jeden z nás nemluvil. Omamovala mě Mirova vůně, příjemně. Pozorovala jsem ho s co největším zájmem, aby si všimnul, že mě zaujal jako kluk, ale přišlo mi, že mu jsem snad lhostejná nebo co. Malinko jsem se zakroutila a snažila se, aby mi výstřih popadl ještě níže a abych mohla ukázat svoje přednosti.
"Ehm... takže..." chtěla jsem začít mluvit, ale on mi skočil do řeči.
"... takže čo Adam?"
"Co s ním?"
"No ja neviem." podezíravě se na mě podíval.
"Seznámili jsme se včera u oběda, bylo to fajn. Ráda bych se seznámila i s tebou, kdybys třeba chtěl po škole někam to..."
"Dobre." souhlasil a pak se zvedl. "Aa.. už budem musieť ísť... v koľko končíš?"
Odpověděla jsem mu a jelikož jsme končili stejně, domluvili jsme se ve tři před školou. Už teď jsem věděla, že to je moje příležitost se s ním sblížit, poznat ho...

Slza padá k srdci - 3. kapitola

18. října 2011 v 19:02 Slza padá k srdci
Došla jsem až k němu, ale on se jen usmál a znovu si spokojeně vytáhl jednu ze svých knih.
"Děláš taky něco jiného?" zamračila jsem se a be dovolení si sedla vedle něho. Knihu odložil a zvedl jedno obočí.
"To prečo?"
"Připadá mi, že nevnímáš okolí, jen tu tvoji knihu." Rychle jsem mu ji zabouchla, aby očima nešilhal po řádkách a mohl se konečně dívat na mě.
"Nikto ťa nenúti, aby si tu bola so mnou."
"Jsi lhostejný. Já tu nikoho neznám, ráda se seznamuji a ty mi připadáš jako celkem slušný a krásný, sympatický kluk." vymanila jsem ze sebe a napjatě čekala na jeho reakci. Jen se pousmál a znovu jeho dlaň zastavila na knize.
"Možem?" zeptal se mě a já si všimla, že mu držím desky, aby knihu nemohl otevřít.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.
"Miro." usmál se na mě a pak znovu sklopil oči a opatrně knihu vysunul.
"Já jsem Světlana." odpověděla jsem. Jen přikývl, něco zabručel a znovu se ponořil do těch řádků.
Když jsem tam tak seděla a všimla si jeho opět velkého nezájmu, už mě to začalo štvát a tak jsem se vydala za "hlavním černovlasým knihovníkem". Ten snad si snad se mnou popovídá víc. A opravdu jsem se nemýlila. Představil se jako Adam a prokecali jsme spolu snad hodinu.
"A ty jsi taky ze Slovenska, jo?" chtěla jsem se ujistit.
"Áno," přikývl s úsměvem.
V tom nám na malinkou chvilku přerušil konverzaci blonďák, kterého jsem si zapamatovala jako Mira. "Tak ahoj." mávnul směrem k Adamovi a aniž by se na nás otočil, opět odešel.
"Chodí sem hodně často?" zeptala jsem se a pohodila hlavou ke dveřím, kudy odešel.
"Teraz už áno." odpověděl jistě.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se.
"Tebe sa páči?" zeptal se se širokým úsměvem a já jen zčervenala.
"Ne, to ne. Ale... je takový... hm.. tajemný."
"To áno..." pousmál se a pak se podíval do svého počítače. "Myslíš si, Svetlanka, že bys treba v piatok popoludní prijala pozvanie na obed?"
"Seznamovací oběd?" zasmála jsem se.
"Noo..." potvrdil s nadějí v hlase.
"Tak jo, moc ráda. Přijdu hned po škole." odsouhlasila jsem, rozloučila se a zase se vydala do rušných ulic Prahy.

V pátek po škole jsem už utíkala do knihovny, kde na mě Adam čekal. Jen jsem vešla do dveří, vzal si bundu a chytl mě okolo pasu, aby mě vyvedl ven. Mile se při tom usmíval. Po cestě jsme skoro nemluvili, musela jsem přemýšlet nad spousty věcma. Byla jsem ráda, že jsem nejspíš našla někoho, s kým si rozumím, ale podle mě v tom bylo něco jiného. Ale co?
"Nad čím premýšľaš?" přerušil mě z přemýšlení.
"Já?" chtěla jsem se ujistit. Jen se pousmál a vpustil mě do dveří. "Děkuji." odkašlala jsem si a nechala se vést k nejbližšímu volnému stolu.
"Takže...." chtěla jsem nějak začít, když jsme se posadili. Adam si podložil bradu propletenými prsty a zaujatě mě sledoval.
"Takže prečo si sa sem presťahovala?"
"Moje máma se rozvedla s tátou. Táta měl farmu. Ale je to daleko," začala jsem vyprávět.
"Farmu?" zeptal se nadšeně.
"Jo, samá zvířátka. Já to tam milovala. Neříkám, že život tady není super. Ale jsem tu teprve krátce a moc lidí tu neznám, ale Praha se mi líbí." Adam přikývl.
"A Miro?" chtěl se ujistit.
"Ten se mi líbí, moc. Ale neznám ho." pokrčila jsem rameny.
"Je to taký ten typ chalana, čo leží v knihách... teda... až odteraz."
"Co pořád s tím 'odteraz?' " zeptala jsem se už trochu podezíravě. Jen se pousmál a mávnul po číšníkovi, aby nám přinesl nějaké víno.
"Nepiju." zavrtěla jsem hlavou.
"Ale no tak... niečo si dáme, nie? Len trochu." znovu se na mě usmál a já mu úsměv oplatila.
Povídali jsme si docela dlouhou dobu. Dali jsme si výborný oběd a k tomu popíjeli víno. Skutečně jsme si rozumněli a bylo mi s ním fajn. Konečně někdo, koho zajímám já. Né jiná činnost.
"A ty si teraz bez priateľa?" zeptal se se zvednutým obočím Adam a já jen pohodila hlavou k hlavnímu vchodu restaurace.
"To je Miro!" vykřikla jsem a Adam se prudce otočil. Poté sklopil hlavu a mě poprosil o to, abych na něj nevolala. Bohužel, nevím, co si Adam myslel, ale Miro si nás stejně všiml.
"Ahoj..." řekl sklesle.
"Ahoj." pozdravila jsem ho s úsměvem, ale Adam nic. Stále koukal se sklopenou hlavou. Miro si ho měřil pohledem a pak se podíval zase na mě. Nakonec se otočil a sedl si sám k protějšímu stolu.
"Co se děje?" zeptala jsem se Adama.
"Nič, chce svoj kľud... tak pojdeme?" zeptal se a já jen mlčky přikývla.

Slza padá k srdci - 2. kapitola

16. října 2011 v 22:17 Slza padá k srdci
Další den jsem ve škole doslova protrpěla. Nemohla jsem se dočkat konečného zvonění. Když se konečně tak stalo, vyletěla jsem ze třídy a cestou jsem dostala od našeho třídního učitele nový seznam s novými knihami. Jen jsem na to vykulila oči, ale byla jsem ráda, že mám další záminku, proč do té knihovny jít. Letěla jsem tam rovnou ze školy a byla jsem ráda, že jsem to stihla ve stejnou dobu, jako posledně.
Jen co jsem otevřela, znovu mě ovanul ten příjemný klid. Bylo mi tam tak zatraceně dobře! Letmo jsem pozdravila černovlasého klučinu sedícího za pultem, který se na mě usmál, ale dál serfoval na internetu a i když tam tentokrát bylo několik volných stolů, já chtěla ten včerejší. Doběhla jsem do poslední uličky, ale když jsem se otočila do rohu, stůl byl prázdný. Sklonila jsem hlavu. Když jsem na rameni ucítila dotek, prudce jsem se otočila.
"Ahoj, možem ti nejako pomoct?" zeptal se mě černovlasý klučina. Překvapilo mě, že je taky Slovák.
"Ne, já jen... někoho tu hledám." podívala jsem se směrem do rohu.
"Tu?" ukázal na ten stůl. "Ale veď tu nikdo nie je."
"Vím." znovu jsem sklonila hlavu. "Potřebovala bych nějaké knihy z tohoto seznamu." vzpomněla jsem si a podala mu papírek.
"Dobre, pozriem sa ti." odpověděl a já se posadila ke stolečku. Kabelku jsem si položila na druhou židli a pak jsem čekala. Na knihy... nebo na toho klučinu? Proč jsem měla takové tušení, že je tak blízko? Že kráčí ke knihovně? Že otevírá hlavní dveře? Že sem jde. Přímo sem. Že už je skoro tady... Že už... že už je opravdu tu.
"Ahoj." pozdravil mě první. Zírala jsem na něho, jako bych právě spadla z višně. To není možné, ten kluk mě dostává! Jeho hlavu znovu zdobila černá čepička, ovšem brýle dnes někde zapomněl. Díval se na mě jeho zelenkavýma očima a pak ukázal na židli naproti mě. "Mohol by som si prisadnúť?"
"Ale jistě." reagovala jsem rychle a odstranila jsem kabelku, aby si mohl sednout.
"Teba som tu nikdy predtým nevidel." řekl s úsměvem.
"Jsem tu dnes podruhé... ale ty sem chodíš docela často." oplatila jsem mu úsměv.
"Hej, ja tu pracujem." pousmál se znovu.
"Vážně?"
"Hej! Som tu ako brigádnik." odpověděl a já se nadechla na další reakci, když v tom nás přerušil černovlasý kluk, který pokládal přede mě mé požadující knihy. Všimla jsem se úsměvu, který věnoval Mirovi a Miro jemu.
"Dík." vykoktala jsem a pak jsem se podívala zpátky na Mira, který se zvedal.
"Prídem o chvílu." řekl a pak spolu s černovlasým klukem někam odešel. Čekala jsem celkem dlouho a tak jsem si řekla, ž zatím skočím nahlásit knihy, ovšem za pultem opět nikdo nestál.
"To je teda knihovna!" řekla jsem si pro sebe a pak se posadila na židli k pultu. "Kdyby tu člověk chtěl s knihami utéct, tak je to hned!"
"Hovorila si niečo?" zeptal se mě hlas toho černovlasýho kluka.
"Ani ne.." pousmála jsem se a na stůl položila knihy. "Kde je ten blonďatý?"
"Prečo sa na ňho stále pýtáš?"
"Vždycky ho vidím pár sekund a najednou je pryč. Myslela jsem, že zde pracuje."
"To áno, o chvíľu tu bude."
Jen jsem přikývla. Ani jsem nevěděla, proč ho vlastně sháním. On se mi líbil. Byl to pěkný kluk, ale taky hodně zvláštní.
"Keď premýšlaš nad ním, tak toho zasa rýchlo nechaj..." přerušil mě.
"Proč?"
Pokrčil rameny. "Ten je zabraný len do tej svojej literatúry. Nebude mať záujem o nejakú reč mimo."
"Je zvláštní." řekla jsem skoro polohlasně a doufala jsem, že to nebylo slyšet, ale on reagoval.
"To áno, tiež som si to raz hovoril."
"Jeho láskou jsou tedy knihy."
Mlčky přikývl a pak mě vyrušilo bouchnutí hlavních dveří. Blonďák si vyměnil úsměv s černovlasým klučinou a pokračoval směrem k odlehlému stolku.
"Díky." usmála jsem se na knihovníka a vzala si své knížky. Ovšem cestu jsem neměla z knihovny ven, ale za ním.

Slza padá k srdci - 1. kapitola

13. října 2011 v 22:46 Slza padá k srdci
Seděla jsem v parku na lavičce. Vítr si pohrával s mými vlasy a já si užívala podzimní vánek a sledovala padající barevné listí, které zpestřovalo zem. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Praha bylo nádherné město. Až neuvěřitelné. Bylo tady toho tolik, všude se dalo jít. Ale nikdy se to nemohlo vyrovnat životě na venkově, který pro mě byl domovem. Tady jsem se necítila šťastná, uvolněná. Měla jsem pocit, že na mě vidí strašně moc lidí. Že mě všichni pozorují. Všichni si dávají pozor na jakýkoli můj pohyb, který jsem udělala. Na venkově to bylo jiné. Měli jsme tolik zvířátek. Byl tam klid. Neuvěřitelný klid. Pohlédla jsem na oblohu, které se konečně vyjasnila a ozdobilo jí zařící slunce...
Ani dnešní den ve škole se mi nepoštěstilo. Hned jsem dostala seznam povinné četby a rozpis všech literárních prostředků, které jsem potřebovala na hodiny. S nechutí a s hlavou plnou myšlenek jsem se zvedla a nasměrovala mé kroky do nejbližší knihovny.

Byl tam příjemný klid. Na židlích sedělo několik lidí, studentů, kteří měli své oči ponořené do knih, takže ani nevnímali, že přišel někdo nový. Za hlavním pultíkem nikdo nestál, což mi bylo divné. Žádná obsluha? Přede mnou se rozkvétalo několik velkých polic, které byly zaplněny knihami.
"Samé knihy," povzdechla jsem si a pak se podívala na můj seznam. "Copak to tu máme... proboha." Zvedla jsem horní ret a porozhlédla se na velké cedule, které mi měly pomoct v hledání správného oddílu.
"Tak jo!" řekla jsem celkem hlasitě a pak se vydala do jedné uličky. Omámila mě nádherná vůně starých knih, ovšem hledala jsem dlouho, než jsem našla něco, co snad bylo ono. Vzala jsem si několik různých variant a pak se vydala hledat volný stůl. Bohužel, všechny byly obsazené. Jen jsem vzdychla a prošla celou dlouhou uličkou až dozadu, abych si knihy alespoň odložila na okenní parapet a mohla si v tom udělat pořádek. Když jsem došla, všimla jsem si na konci v rohu odstraněného stolečku, který se tak nějak lišil od ostatních. Ale čím? Viděla jsem nějakého kluka, který tam seděl a oči měl ponořené, stejně jako ostatní, do nějaké tlusté bichle. Ani nevím proč, ale najednou se moje nohy samy rozhodly, že bych tam měla jít a přisednout si. Vypadá celkem jako vzdělaný klučina, který by mi s tou literaturou mohl pomoct.
Vydala jsem se tedy za ním. Čím víc jsem se přibližovala, tím více jsem si všímala jeho delších blonďatých vlasů na ramena, které nahoře zakrývala černá čepka. Zaujatě se šimral na bradě a jeho oči jezdily po řádkách knihy. Zastavila jsem se těsně před ním a čekala, jestli mi třeba nenabídne sám, abych se posadila, ale zjevně si mě ani nevšiml.
"Ehm... ahoj." pozdravila jsem tiše. Ani se na mě nepodíval, ale všimla jsem si, že pokýval hlavou. "Mohla bych si prosím přisednout? Jen bych si potřebovala probrat nějaké knihy..." odvětila jsem, ale on se na mě opět ani nepodíval. Ani jeden malinký pohled mi nevěnoval. "Tak já půjdu..." řekla jsem nakonec a chystala se odejít, když v tom konečně promluvil.
"Ale nie, kľudne sa posaď..." odpověděl, ale stejně byl zaujatý něčím jiným. Jen jsem pokrčila rameny a se slovem "Děkuji" jsem se posadila. Na stůl jsem položila knihy a začala se dívat na názvy a autory a srovnávat to s knihami na seznamu. Stále jsem ale okem pozorovala tohl klučinu. Na stole měl položené černé sluneční brýle. Do očí jsem mu neviděla. Jednou rukou si stále probíral bradu a druhou poklepával na stolku.
Vyrušilo mě až hlasité zabouchnutí knihy, jak ji zavřel a konečně jsem měla tu možnost podívat se mu do očí. Malinko jsem se pousmála, protože jsem měla pocit, že jeho oči se na mě usmály.
"Ty si si tu sadla?" zvedl obočí.
"Já?" zadívala jsem se překvapně.
"Hej, veď som sa ťa vobec nevšimol..." řekl stejně překvapeně jako já.
"No... já... aha.. tak to asi došlo k nedorozumění..." odpověděla jsem a chystala se zvednout.
"Ale nie, nikam neodchádzaj, veď ja už idem..." usmál se a nasadil si sluneční brýle. Odešel.
Hm, zvláštní to kluk. Ale k zahození by nebyl. Měl docela krásné oči. I když byl až tak zabraný do knihy, že jsem ho holka jako já vůbec nebrala... stejně mi přišel, že je něčím zajímavý. Rychle jsem se zvedla a chystala se jít za ním, ale už jsem ho nikde neviděla. Ale ne, odešel. Jen jsem sklopila oči a pak se vrátila k hledání mých knih. Nakonec jsem se konečně dočkala i obsluhy černovlasého klučiny, který mi knihy zaevidoval a já se konečně mohla vrátit do rušné Prahy.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak mi v té knihovně bylo vlastně dobře. Možná bych tam mohla jít zase zítra. Odpočinou si, přečíst si nějakou literaturu... ale taky jsem přemýšlela o tom Slovákovi, který pro mě byl tak zvláštní. Jak to vypadalo, knihy jsou jeho velkým koníčkem. Možná by tam mohl být i zítra...

Mámin nový přítel - 27. kapitola - Závěrečná část

10. října 2011 v 19:27 Mámin nový přítel
Mirko opravdu přišel. Čekala jsem a věděla jsem, že přijde. Doma jsem chodila jen v noční košilce a toužila jsem, aby se to stalo. Mirovi jsem pokynula, aby se posadil v kuchyni. Přinesla jsem mu čaj a posadila se na židli vedle něho.
"Miro, prosím..." pohladila jsem ho po vlasech. "Nechci, abys nad tím stále přemýšlel. Jsem si jistá, že to dítě nebude tvoje... vždyť... nebo snad..."
"Ale nie..." zavrtěl hlavou. "Práve, že ja si tiež myslim, že nie je moje. Ale čo ma štve je to, že mi to nepovedala, rozumieš?"
"My jí přece taky neřekli o tom našem poměru."
"To je pravda." přikývl. "Ale... to je iná situácia!" rozhodil ruce.
"Jiná, ale přesto tak podobná."
"Ach jo, ako to robíš, že máš stále pravdu?" podíval se mi do očí.
"Miluji tě," pousmála jsem se a opatrně mu vzala čaj s rukou. Postavila jsem ho na stůl a pak se na Mira obkročmo posadila. "Kdy jsme se naposledy milovali, vzpomínáš?" zašeptala jsem a kousla ho jemně do ouška.
"Ale nie..." pousmál se taky a maličko mě odstrčil, ale přesto se nechal, abych mu ouško laskala dál.
"Ty nechceš?" zašeptala jsem s chtíčem v hlase.
"Ale áno, len by to asi nebolo ono..." zamračil se a já na chvilku přestala.
"Proč?"
"Mám teraz iné myšlienky. A mimochodom... prišel som na čaj."
"Jasně." pousmála jsem a nechala ho, aby si ho v klidu dopil. "A... ty půjdeš zase k sobě?"
"Hm..." zabručel.
"Zůstaň tu se mnou... Nemusíme to dělat..."
Miro se pousmál. Nakonec u mě zůstal a přespal až do rána.

"Vieš čo, ja som premýšlal a keď som tak počítal... je naozaj nemožné, aby to bolo moje dieťa." řekl Miro ráno, sotva jsme se probudili. Byla jsem k němu přitulená a Miro se díval do stropu.
"No právě. Od té doby, co se vrátila z té Ameriky, jste spolu spali jen jednou, ne?"
"Áno..."
"A ještě to bylo pár dní před svatbou..."
"Ten vzťah už u nej musel trvať naozaj dlho." pokýval Miro hlavou.
"Stejně je to hnusné, že jí šlo jen o peníze."
"Však!" odpověděl Miro. "Ale čo keď sa na nej ten chalan vybodne."
"Tak to by byl pěkný srab!" posadila jsem se. "Stejně si myslím, že to dítě chtěla od něj jenom proto, aby si tě udržela. Celé to nechápu."
"Kvôli peniazom." doplnil Miro, jen jsem přikývla.

Z postele nás donutil vylézt zvonek. Šla jsem se podívat a za dveřmi stála máma.
"Miro?" zavolala jsem ho. Okamžitě přišel, ovšem jen v boxerkách, musela jsem se pousmát.
"Pustíš jej ďalej?" zeptal se se zvednutým obočím. Pokrčila jsem rameny. Miro vzal bez přemýšlení za kliku.
"Ahoj! Věděla jsem, že vás najdu tady. Oba." sjela nás pohledem.
Pozvali jsme ji dál a já jí udělala kafe.
"Tak co? Přišla jsi zase prosit?" zeptala jsem se podrážděně, Miro se na mě podíval.
"Přišla jsem si promluvit." řekla s klidem v hlase a položila dlaň na Mirovu ruku. "S Mirem." ujasnila, když jsem stála a zírala na ně.
"Počkám v pokoji." oznámila jsem Mirovi a políbila ho na čelo. Přikývl.
"Miro," začala, "já vím, že jsi z této situace momentálně stejně vystrašený jako já."
Miro se napil vody.
"Ale," pohladila ho po ruce, "chtěla jsem ti teda říct, že to není není tvoje."
"Vieš to na sto percent?"
"Na sto padesát." upřesnila.
Miro se musel znovu napít, tentokrát to vzal do dna.
"Víš... já nechci dělat problémy. Nikdy jsem taková nebyla. A mám ráda Sylvu. I když jsem udělala scény. Ale pochop, bylo to od tebe tak nezdvořilé, když jsi utekl od oltáře jako ten největší magor a já tam stála před očima všech lidí!"
"Ja som ťa nemiloval."
"Ale tak proč jsi mi to teda neřekl? Proč jsme okolo všeho dělali to divadýlko?!"
"Chcel som, aby si bola šťastná, nechcel som ťa zraniť."
"Zranil jsi mě tím, že jsi mě tam nechal stát! Tohle budeš dělat svým životním partnerkám normálně? To bych si teda měla promyslet, jestli vůbec nechám Sylvu, aby se s tebou zahazovala!" rozkřikla se. "Miro," pokračovala dál, "ty jsi neuvěřitelně hodný kluk. Ale nejsi na nic takového připravený. Jsi mladý. Užívej si..."
"To presne chcem."
"Já od tebe nic nechci. Ani to malé."
"A čo ten tvoj?" zeptal se.
"Už to ví." odpověděla. "Nechci, abychom se nesnášeli za to, co jsme spolu prožili. Ale... já TEBE budu nenávidět do konce svého života za to, jaký jsi srab!"
Miro sklopil oči a pak se mamka zvedla, aby odešla. "Žijte si tu blaze!" zakřičela a já vyšla z pokoje. Okamžitě jsem padla Mirovi do náruče a nechtěla jsem, aby mě ještě nikdy pouštěl. Ale mohla jsem mu věřit?

S Mirem jsme doteď. Máme šťastný život. Jsme tak napůl na volné noze, takže Miro začal zase naplno dělat svoji práce a já se dala na vysokou školu. S mamkou už máme vztahy přece jenom lepší, ale jak je vidět, nikdy se nic nevyžehlí tak, aby to bylo jako dřív...

Mámin nový přítel - 26. kapitola

7. října 2011 v 21:49 Mámin nový přítel
Miro nakonec přikývl a i když bylo vidět, že ho tahle celá pravda ranila, snažil se zachovat klidnou hlavu a k celé situaci přistoupit s otevřenou náručí, s pochopením, ale na druhou stranu chtěl něco, co bylo podle mě od něj naprosto spravedlivé a na co měl právo. Ruku v ruce jsme se zvedli ze schodu a vešli do bytu. Máma seděla u stolu v kuchyni s hlavou v dlaních, ale jakmile nás uslyšela, postavila se s rukama v bok a vyčkávala.
"Premýšlal som..." začal Miro, ale stále svíral pevně moji dlaň ve své ruce. Máma se podívala tím směrem a přimhouřila oči.
"K čemu jsi dospěl." řekla spíše oznamovací větou než otázkou. Miro na sucho polknul.
"Zachovám sa prirodzene a spravodlivo." oznámil a já přikývla, když mi věnoval pohled. "Dozvedel som sa niečo, čo ma celkom zamrzelo. Takže sa spýtam priamo a nemusíme si už na nič hrať. Ako dlho si mi bola neverná?"
"To je směšné!" řekla s úsměvem. "Já tobě? Vždyť se podívej na sebe ty chlíváku! A vůbec... jak mě můžeš z něčeho takového obviňovat!" Miro se na mě podíval.
"Protože jsem mu to řekla!" vložila jsem se do konverzace. "Měla jsi se snažit to lépe držet v tajnosti a ne si to tu s tím chlapem rozdávat, když jsem přišla domů!" vyjela jsem po ní.
"Ja som sa pýtal, ako dlho..." zopakoval Miro a snažil se zachovat klid. To se mi na něm líbilo ze všeho nejvíc.
"Proč to chceš vědět?" odfrkla si.
"Lebo by som si rád niečo spočítal." odpověděl rozhodně. "A myslim, že ako som povedal, už si nemusíme na nič hrať, tak by som bol aj rád, keby si neklamala, lebo moja riešenie má ešte pokračovanie."
"Proč se hájíš? Tak já jsem tě celou dobu měla ráda, snažila jsem se pro tebe udělat co nejvíc a co nejlepší. Snažila jsem se, aby tě Sylva měla ráda! A ty? Co kdybyste mi vy dva pověděli, jak dlouho spolu táhnete, hm?!" rozkřikla se. Miro vzdychnul a posadil se ke stolu. Postavila jsem se k němu a položila mu ruku na rameno.
"Nemusíš si nic vypočítávat, je tvoje!" řekla rozhodně.
"V tom případě by Miro rád podstopil testy otctovství." řekla jsem za něj.
"Ako som povedal, zachovám sa prirodzene a spravodlivo, takže budem s tebou zatiaľ a budem ťa podporovať zo všetkých sil. Až sa to narodí, chcem to urobiť. Chcem sa presvědčiť, ale nezostanem s tebou ako partner. Nezostanem s tebou ani tu. Takže by som sa rád vrátil späť do môjho bytu tu v Prahe."
"Miro..." položila jsem mu ruku na rameno, ale on ještě doplnil.
"Sám."
Jen jsem přikývla. Chápala jsem, že chce teď mít chvíle pro sebe, aby mohl přemýšlet o tom všem. Ale že mě nechá tady s ní, to by mě nenapadlo.
Když Miro odešel, sama jsem si sedla k počítači a snažila se najít nějaký pronájem tady v Praze. Přiznám se, že jsem hledala ve stejném sídlišti, jako bydlel Miro, abych mu v nejhorších chvílích mohla být na blízku. Nakonec jsem našla volný byt přímo o patro níž, kde bydlel Miro. Určitě ho tím překvapím a i když momentálně chce být sám, vím, že mě bude potřebovat. Okamžitě jsem zavolala na uvedené číslo a domluvila se s majitelem na ceně. Sama jsem to ze svých našetřených peněz logicky nemohla dát dohromady a proto jsem se rozhodla poprosit o pomoc babičku, která měla na svém účtu neuvěřitelnou sumu peněz na to, abych je v osmnácti mohla vyzvednout.

"Opravdu chceš peníze na vlastní pronájem?" zeptala se mě babička.
"Ano."
"Ale myslela jsem, že ty peníze necháš na nějaký velký dům, až budeš mít rodinu..." přesvědčovala mě.
"Babi, já ty peníze potřebuju... prosím."
Nakonec nebyl problém a byt jsem si skutečně zaplatila. O pár týdnů později jsem už konečně mohla bydlet ve svém. Mamka se mnou už dlouho nepromluvila. Nenáviděla mě za to, že jsem jí svedla přítele - snoubence, ale svoje chyby, které udělala, vůbec neviděla.
"Čo tu robíš?!" zeptal se Miro, když scházel schody s odpadky a přistihl mě, jak odemykám svůj byt.
"Chtěla jsem ti být nablízku."
Miro vzdychnul.
"Vím, že mě potřebuješ." přešla jsem k němu a pohladila ho ve vlasech.
"Ako si..."
"...babička mi dala peníze. Něco jsem vzala ze svého..." vysvětlila jsem. Miro se pousmál, ale poté sklopil hlavu. "Nebuď smutný, Mirko, zvu tě dneska na čaj, doufám, že přijdeš." znovu se pousmál, tentokrát víc široce a pak sešel poslední poschodí, směrem ven.

Mámin nový přítel - 25. kapitola

4. října 2011 v 22:31 Mámin nový přítel
Přijeli jsme, Miro vystoupil a naštvaně práskl dveřma. Rychle to oběhnul, aby mi pomohl z auta a pak přes okýnko chodil řidiči několik euro.
"Vďaka." kývl hlavou a pak mě chytl za ruku.
"Au! Kam mě to táhneš?!" zakřičela jsem, ale následovala jsem ho. Miro nic neříkal. Odemkl dveře a vešel dovnitř. Táhl mě až do pokoje, kde vzal černou velkou tašku a začal do ní nahazovat všechny moje věci. "Proboha, co to děláš, tak řekneš mi?!" chytla jsem ho za rameno a on se na mě otočil.
"Sylvinka, ty mi povedz len jedno. Miluješ ma?"
"Ano, miluju tě. Ale co to má znamenat?"
"To, že ma miluješ stačí k tomu, aby sme to urobili, dobre?"
"Co chceš dělat?" zeptala jsem se znovu šokovaně.
"Idem na Slovensko. Spolu." řekl rozhodně a zapnul mi tašku. "Ešte si tam daj, čo chceš sebou. Zvyšok vecí nám potom dovezie Adam."
"Ježiši, Miro! Počkej! To snad nemyslíš vážně! To nejde!"
"Nič iné sa robiť momentálne nedá. Vieš aká to je situácia?" zeptal se mě. "Šialená!" odpověděl si sám, aniž by čekal odpověď ode mě.
"Počkej, Miro!" chytla jsem ho, když chtěl odběhnout k sobě, aby si sbalil věci a políbila jsem ho na rty. "A ty mě vážně miluješ?"
"Áno, milujem ťa... a chcem, aby si so mnou odišla na Slovensko." podíval se mi hluboko do očí.
"Já... já... dobře..." řekla jsem. Miro se usmál, znovu mě políbil a pak odešel k sobě. Rychle jsem si dobalila všechny důležité věci a pak jsem vyšla i s černou taškou ven, kde jsem se posadila na schod a čekala na Mira. Mezitím přijelo taxi a z něho vystoupila máma ve svatebních šatech. Prudce jsem se postavila a dala si ruce v bok.
"Uhni mi z cesty!" zařvala na mě a postavila se do stejného postoje.
"Ne!" řekla jsem.
"Já jsem ti něco řekla!!!" vyjela na mě znovu.
"Já tobě taky!" stála jsem si za svým. "Proboha, nech už Mira být. Slyšela jsi, že tě nemiluje!"
"Prosím tě, chci to slyšet od něho!"
"Už jsi slyšela!" řekla jsem. "Miro nemá teď čas. Balí si věci."
"Cože?!"
"Jo, balí si věci. Odjíždí od tebe, víš! A já ti teď něco řeknu, odjíždím s ním. Milujeme se, už dlouho."
"Cos to řekla?"
"ŽE ODJÍŽDÍM S MIREM!!" zařvala jsem nahlas. Jemně do mě strčila a nakonec se dostala ke dveřím.
"Za co ty se mi odvděčuješ?" zeptala se mě. "Za co? Za to, že jsem ti dávala lásku, když jsi ji potřebovala? Za to, že jsem tě vychovala mi přebíráš partnera? Tfuj!" odplivla si. "A teď ti něco povím zase já! Ty si jeď kam chceš, ale Miro nikam nepojede."
"Říkáš ty..." škodolibě jsem se usmála.
"Ano, říkám já! Přece by nás teď nenechal samotné." pousmála se a pohladila si bříško.
"Cože?!" vykulila jsem oči a v tu ránu, jako by se mi zatočil celý svět v šedých barvách. Aniž by řekla něco dalšího, otevřela dveře a vešla dovnitř. Pomalu jsem se posadila na schod a bradu si položila na kolena. Tohle nemohla myslet vážně. Nemohla... to je... naprosto vyloučené! Stále jsem se snažila zachovat klid, ale... co bude teď?

Asi po patnácti minutách se otevřely dveře a já se jen otočila. Byl to Miro. Díval se mi do očí a mlčky stál u dveří.
"Miro..." zapšeptala jsem. On se pomalými kroky přesunul a posadil se vedle mě. Položila jsem mu ruku na koleno a druhou se mu zavrtala ve vlasech. Bradu jsem mu položila na rameno.
"Ja to nechápem," řekl s třesoucím hlasem. "Prečo ja? Prečo?..."
"Miro, ty za nic nemůžeš..." řekla jsem s jistotou.
"Čo mám terat robiť, povedz mi. Tvoja mama mi práve oznámila, že je so mnou tehotná, tak čo by som mal teraz urobiť?"
Znovu jsem se mu prsty zavrtala ve vlasech a vtiskla mu letmý polibek na tvář.
"Mirko... ty nemůžeš s tím nic dělat... nebo vlastně... nemusíš!" řekla jsem.
"Ale nie! Ja nie som taký, aby som ju v tom nechal, rozumieš?!" rozkřikl se na mě a prudce se postavil. Rychle jsem ho chytila za ruku a pokynula mu, aby si sedl zpátky ke mně. Poslušně se posadil a tentokrát to byl on, kdy mi položil hlavu na rameno.
"Miro, můžu ti s jistotou říct, že ty si s tím vůbec nemusíš lámat hlavu. To dítě, které máma čeká, není stoprocentně tvoje." oznámila jsem mu s klidem. Okamžitě se na mě podíval.
"Čo to hovoríš?"
"Pravdu. Miro, máma ti byla nevěrná. Určitě to nebylo jednou. Když jsi byl na koncertě v Jidřichově Hradci a já u babičky, náhodou jsem se domů vrátila dřív. Víš co dělala?" zeptala jsem se, i když odpověď byla jasná. Miro mě sledoval s otevřenou pusou a jen zavrtěl hlavou.
"To prečo mi teraz hovoríš?"
"Protože je to pravda!"
"Ale nie..." pousmál se.
"Ano! Kolikrát jsem viděla, jí domů vozí ten samý chlap! Líbala ho! Je o moc starší, než jsi ty. Když jsem se mámy ptala, co to je za chlapa, okamžitě zamlouvala a výhýbala se delší konverzaci na toto téma."
"Ale..."
"... viděl jsi v kostele toho chlápka, co seděl napravo úplně v poslední řadě?" zeptala jsem se.
Miro zapřemýšlel. "Nepamätám sa."
"Myslíš si, že bych ti tu teď lhala? V takové situaci? Bála jsem se ti to říct celou dobu, jen abych vám tu svatbu nepřekazila!" vysvětlila jsem. "Miro, jsem si jistá, že to dítě nebude tvoje, nebo snad..."
"Nie." zavrtěl hlavou. "Moja určite nie. Ale prečo by si ma inak chcela vziať, keby mi bola neverná?"
"Myslím, že v tom byly peníze." odpověděla jsem.