Leden 2012

Chci lásku // 13. kapitola

30. ledna 2012 v 17:59 | XoXo Graphic |  Chci lásku
Miro nakonec sehnal takový menší byteček, ve kterém jsme mohli zůstat všichni tři. Musel jsem mu ale slíbit, že se za žádnou cenu k Tomášovi nevrátím. Měl jen dvě místnosti, koupelnu a toaletu, ale naprosto nám to stačilo. Menší pokojíček si obsadila Natálka a já s Mirem zůstala v místnosti, kde byla dvojlůžková postel, kuchyň a televize v jenom. Tomáš mě několikrát kontaktoval a poprosil o Natálku na jedno odpoledne. Sice jsem to dělala nerada, ale přece jenom to byl její otec a měl na ni právo. Vždycky ji vrátil v pořádku, za což jsem byla ráda, protože jsem ten den, kdy si ji odvedl nebyla zrovna ve své kůži, bála jsem se o ni. Zvláštní bylo, že se Tomáš choval neuvěřitelně v pohodě, vůbec nevypadal na to, že by se opíjel nebo něco podobného. Dokonce se i choval dobře a překvapilo mě, že pozdravil i Mira, když se setkali mezi dveřma ...

Tento víkend Natálka spala u táty. Dneska odpoledne ji měl přivézt. Bylo ráno, trochu chladné, ale přesto slunečné. S Mirem jsme leželi nazí v posteli a dospávali jsme noc, kterou jsme promilovali. Miro mě šimral konečky prstů po zádech a já se spokojeně usmívala.
"Miluju tě, víš to?" zašeptala jsem s úsměvem a poté se na něho podíval.
"To vieš, že áno." zasmál se a otřel se nosem o ten můj. Ze vzájemného mazlení nás vyrušil zvonek.
"Kdo to může být?" zeptala jsem se a podívala se na Mira, který pokrčil rameny. Vstala jsem z postele, Miro se malinko uchechtl nad tím, jak jsem byla nahá, a navlíkla jsem si na sebe župan. "Počkej." políbil jsem ho lehce na rty a šla otevřít.
Jen co jsem otevřela dveře, zůstala jsem stát jako opařená.
"Dobrý den, jmenuji se Marcela Kostková a jsem sociální pracovnice. Mohu?" zeptala se a nakoukla dovnitř.
"Dobrý den, já... ale... jasně, pojďte dál." zavrtěla jsem hlavou. Vůbec jsem si neuvědomila, že Miro ještě leží nahý v posteli, ani to, že máme vlastně východové dveře přímo do ložnice, když ji máme spojenou s kuchyní a obývákem.
"Hm, dobrý den." pousmála se pracovnice a pak se na mě obrátila. "No výborné."
"Já se moc omlouvám, vůbec jsem nikoho nečekala." řekla jsem první věc, co mě napadla.
"Vypadá to, že tak často nikoho nečekáte a proto si tady užíváte, když nemáte dcerku doma, že? A co děláte, když ji doma máte? Mimochodem, to je ten, co osahává vaši dceru?" podívala se znechuceně na Mira.
"Ne! Já... prosím, pojďte vedle." pohodila jsem hlavou k pokoji Natálky. Aniž by něco namítala, zamířila přímo tam. "Vás pozval Tomáš, že?" zavřela jsem za námi dveře a opřela se o ně zády.
"Váš přítel se prý dopouští sexuálních praktik na vaší dceři." oznámila mi.
"Cože?! To je nesmysl! Miro nikdy..."
"No, to si povíme u soudu, paní Šrámková.
"To je takovej hajzl!" zařvala jsem a bouchla pěstí do dveří za sebou.
"Ano, ten váš přítel." přikývla. "Podle zákona je trestné, aby se takový muž dopouštěl sexuálního obtěžování malé holčičky."
"Ale to..."
"A jak vidím, nežije tu ani v nejlepších podmínkách, pokud vynechám ten pokojíček. Jak můžete provádět s přítelem něco takového přímo v místnosti, kde je kuchyň a obývák? To se malá dívá na pohádky, zatímco vy..."
"Ničemu nerozumíte, podám na vás trestní oznámení." řekla jsem.
"Paní Šrámková, já jsem sociální pracovnice. Je to moje zaměstnání a věřte, že vykonávám jen svou práci."
"Nevím co mám říct..." zaskočeně jsem vykoktala a oči se mi plnily slzami.
"V nejbližších dnech vám příjde předvolání, prosím, dostavte se. Další problémy by se vám určitě nehodily." pousmála se a opustila pokoj. Ještě jsem slyšela, jak se loučí s Mirem. "Nashledanou, pane Šmajda. Příště se oblečte včas, nikdy nevíte, co může přijít na návštěvu a pro sociální pracovnici tohle není zrovna nejvhodnější pohled." Pak jsem slyšela bouchnout dveře. Miro ke mně okamžitě přišel a chytl mě za ramena.
"Niečo vymyslíme, sľubujem!" Přitiskl si mě na svá prsa a já nebyla schopná jediného slova...

Chci lásku // 12. kapitola

27. ledna 2012 v 15:56 | XoXo Graphic |  Chci lásku
Venku začal poletovat sníh. Malá Natálka utíkala pár kroků přede mnou a chytala padající vločky do pusy. Sníh postupně zesiloval a já už pomalu neviděla na cestu, proto jsem si položila ruku k čelu, aby mi nepadal do očí. Jakmile jsem se přiblížila k velkému hotelovému domu, kde Miro teď nejspíš bydlel, celá jsem znervozněla. Věděla jsem ale, že ho musím vidět a vysvětlit mu, že jsem se zachovala šíleně.
"Natálko!" křikla jsem na ni a ona mě poslušně doběhla.
"Tady bydlí Miro?" zeptala se a podívala se až na vrchol velkého hotelu. Mlčky jsem přikývla, vzala ji za ruku a vešly jsme dovnitř. Projelo námi příjemné útulné teplo. Místnost byla velká, možná taková společenská. Bylo tam několik křesílek a velká pohovka, různě tam seděli rozmístění lidé a četli si noviny nebo časopisy. Rychle jsem lidi projela očima, jestli někde neuvidím Mira a pak jsem došla k recepční, která se mile usmívala.
"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" zeptala se a já se podívala na Natálku.
"Dobrý den." pozdravila malá a já se jen usmála.
"Dobrý den, potřebovala bych zjistit, zda tu má pokoj Miro Šmajda, prosím." prosebně jsem se na ni podívala.
"Pan Šmajda? Podívám se." přikývla a začala v počítači hledat. "No," řekla po delší odmlce. "Ano, má. Ale myslím, že si nepřeje být rušen, promiňte." zakroutila hlavou.
"Jsem jeho přítelkyně." dodala jsem. "Potřebuju ho vidět, prosím, jaký má pokoj?" položila jsem obě ruce na pultík a do očí se mi nahrnuly slzy.
"Neodbytné lidi nemám ráda, pan Šmajda o to požádal."
"Co je mi po tom o co požádal, mám problém a chci ho s ním vyřešit, pusťe mě za ním, nebo vám tu udělám takový rozruch, jaký jsme tu ještě snad nikdy neměli, rozumíme si?!" zvýšila jsem už nervozně hlas a pak jsem přemýšlela, jestli bych to vážně udělala.
"Pokoj 24." podívala se na mě nejistě a já jen přikývla a už malou táhla do výtahu. Narychlo jsem se před jeho dveřmi upravila malá zaťukala ručkou na jeho dveře. Po chvíli se otevřely a stál v nich rozcuchaný Miro, vlasy na všechny strany. Donutilo mě se usmát.
"Nie." zavrtěl hlavou, aniž bych něco stačila říct a chystal se zavřít dveře. Rychle jsem ho chytla za předloktí a prosebně se na Mira podívala. "Tak mě aspoň vyslechni, kvůli malé." řekla jsem tiše. Mirovy oči sjely z mého obličeje na malou Natálku. Pustil dveře a posadil se na bobek, aby ji mohl polaskat obličejík.
"Tatínek je moc zlý." řekla smutně Natálka a zabořila malé ručičky Mirovi do vlasů. "Křičí na maminku a ublížil ti." řekla a malými prstíky se dotkla jeho otoku pod okem.
"Ale to nič." usmál se a vzal její dobroučkou ručičku do své dlaně a políbil ji. Zvedl se a otevřel dveře. Pokýval, abychom mohly vejít. Mlčky jsem vstoupila a rozhlédla se okolo. Byla to jen jedna místnůstka se vchodem do koupelny a na záchod. Měl uklizeno a příjemně to tam vonělo kokosovou svíčkou, kterou měl položenou na nočním stolku. Miro se otočil naproti mě a založil si ruce na prsou.
"Ke začít," nervozně jsem k němu přecházela, "bolí to?" zeptala jsem se a opatrně se dotkla jeho podlitiny.
"Nie," odpověděl a sklonil hlavu, čímž prudce narazil do mého ukazováčku. "Au." dodal nakonec a jemně si promnul oko.
"Asi jsem neměla..."
"To nič." přerušil mě. "Za lásku za musí platiť, život ťa naučí."
"Naučí." přikývla jsem. "Uznat chyby."
"Nie všetko sa da vratiť späť."
"Ani ty?" zeptala jsem se. Miro se usmál a sklopil hlavu. Taky jsem se usmála a pak jsem ho objala. "Miluju tě."
"Ja teba tiež." zašeptal nejistým tónem hlasu. Natálka kolem nás běhala kolečko.
"K tatínkovi už nepůjdeme." řekla sebejistě a já se rozesmála. Miro se jen usmíval a prohrabával mi prsty mé dlouhé vlasy.
"Co ale budeme dělat? Tay zůstat nemůžeme ve třech."
"Ale prečo nie? Posteľ je velká." dodal Miro a já se usmála. "Alebo je tu eště jedna možnosť, ale musela by si mi niečo slúbiť."
"A to by bylo...?"
...

Chci lásku // 11. kapitola

24. ledna 2012 v 18:04 | XoXo Graphic |  Chci lásku
Vrátila jsem se smutně domů, pevně držela Natálku za ruku a odhodila klíče na stolek. Sedla jsem si unaveně na židli a rukou si podepřela hlavu. Bylo toho tolik, ale čerstvý vzduch mi naštěstí zlepšil náladu. Možná to i bylo to, že jsem mohla Mira vidět, i když nebyl zrovna příjemný. Když jsem tak přemýšlela, docházelo mi, že měl vlastně důvod, aby byl naštvaný. Celé to vypadalo, že jsem ho využila k tomu, abych nebyla sama.
"Ahoj zlato," vyrušil mě z přemýšlení hlas Tomáše. Zamračeně jsem odvrátila hlavu. Ten včerejšek byl pro mě naprosto šílený, příšerný. "Jak ses vyspala?" zeptal se a svými rty se mi otřel o tvář.
"Šlo to." odpověděla jsem lhostejně. "Mohl bys toho prosím nechat?" podívala jsem se prosebně, okamžitě přestal a posadil se na židli.
"No, včera jsem se choval jako debil, ale vůbec si to nepamatuju, dá se říct." ušklíbl se.
"Za to já si to pamatuju výborně." odsekla jsem. Tomáš se usmál a se židlí se přisunul blíž ke mně, takže mi viděl zblízka do obličeje. Zvedla jsem oči a dívala se do těch jeho, zatímco se mi opatrně plnily slzami.
"Přemýšlel jsem," začal, ale já ho přerušila.
"Tomáši, taky jsem přemýšlela..."
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "Já nevím, jak bych se ti měl omluvit za to všechno. Chápeš, netrápí mě to o nic míň než tebe, já tě miluju a jsem si jistý, že chci s tebou a Natálkou nadále sdílet život. Proto jsem myslel, že by bylo skvělé, kdybys přijala zpátky můj snubní prstýnek." pousmál se a vytáhl ho z kapsy. Můj pohled sjel na prstýnek, ale moje srdce bolelo.
"Já nevím, co mám říct." rozplakala jsem se, ale přesto viděla v jeho očích výčitky. Ale byly opravdové nebo byly jen pouhou přetvářkou?
"Taky tě miluju." odpověděla jsem a pevně ho objala, poté přijala snubní prstýnek zpátky na můj prsteníček.

Tom zůstával dneska doma s Natálkou. I když v jejím výrazu byla zřetelno poznat, že s Tomem nezůstává ráda sama doma, poprosila jsem ji, aby poslouchala na slovo a já se konečně vydala do mé nové práce, kde jsem pracovala jako sekretářka. Domů jsem se vydala neuvěřitelně unavená a už když jsem odemykala dole vchod do paneláku, myslela jsem na horkou vanu a báječnou večeři, kterou mi Tomáš slíbil. Místo toho jsem ale zůstala zírat ve dveřích, protože jsem slyšela pláč z pokoje Natálky a z obýváku hlasitě vyřvávala televize. Rychle jsem se vyzula a jako první zamířila do pokoje Natálky.
"Zlatíčko." řekla jsem zoufale a pevně ji objala. Seděla na posteli, držela si kolínka a plakala. "Co se stalo, pověz." vybídla jsem ji a přitom ji silně tiskla ke svému tělu.
"Tatínek..." vzlykala.
"Co s ním?" vyděsila jsem se. "Co se stalo, co ti udělal?" děsila jsem se.
"Mirovi." dodala a její ručičky mě pohladily po tvářích.
"Cože?!" vyjekla jsem, vstala z postele a naštvaně vlítla do obýváku, kde seděl rozvalený Tom na sedačce a chlastal už třetí pivo.
"Ahooooj zlato!" zařval na mě a pokoušel se vstát. Stála jsem se založenýma rukama na prsou a jen nevěřícně kroutila hlavou. Když se mě snažil dotknout, pevně jsem chytla jeho ruce a odtrhla je z mého těla.
"Nesahej na mě! Okamžitě mi řekni, co se stalo! Proč Natálka pláče? Co se stalo s Mirem?!" pokládala jsem mu několik otázek najednou. On se jenom zasmál a vyndal si cigaretu, kterou měl za uchem. Vytrhla jsem mu ji a odhodila ji někam do kouta. Nebude mi přece kouřit v bytě, kde žije malá holka.
"Ten blonďák má snad právo lézt do našeho bytu?!" zařval na mě a já z jeho pusy cítila nechutný smrad piva.
"Co se sakra stalo?!" doléhala jsem.
"V klidu si sem přišel a mlel něco o tom, jak si přišel pro jeho věci, idiot, víš co dělal? Objímal nám dceru, líbal ji na tváře a sliboval jí, že ji vezme na zmrzlinu!" vyjekl. "Tak jsem se prostě nasral a jednu jsem mu vlepil do ksichtu! Nevěřila bys, jak odsud zdrhal." zasmál se hlasitě.
"Tohle nemyslíš vážně, Tomáši! Nikdy jsem Mirovi nezakázala, aby za Natálkou chodil, o tomhle nerozhoduješ ty!"
"Že ne? Jsem přece její otec, on je cizí, pochop to!"
"Já jsem Mirovi dovolila, aby se s Natálkou stýkal a na zmrzlinu s ním může jít kdykoli se jí sakra zachce, je ti to jasný?! Kdys ty vzal naši dceru do cukrárny nebo na procházku? NIKDY!" vykřikla jsem po něm a naštvaně práskla se dveřma od obýváku. Začala jsem se oblékat a Natálce zapínat bundičku. Dveře od obýváku se otevřely a Tomáš se opřel o futra.
"Můžeš mi do háje říct, kam jdeš? To jdeš za ním?!"
"JO, abys věděl." vplivla jsem mu do ksichtu, vzala Natálku do náruče a aniž bych se na Toma otočila, opustila jsem byt.

Chci lásku

24. ledna 2012 v 18:02 | XoXo Graphic

11. kapitola ll 12. kapitola ll 13. kapitola ll 14. kapitola ll 15. kapitola

O.K.

21. ledna 2012 v 14:50 | XoXo Graphic
Dobře, já dál pokračovat budu... ale dejte mi čas, abych nabrala novou inspiraci a něco vymyslela. Mezitím se zaměřím na ty nedopsané povídky, konečně...

Tak doufám, že budete pilně vyhlížet nové díly!!! :-)

HLASUJTE PROSÍM V ANKETĚ, NA KTEROU POVÍDKU SE MÁM TEĎ ZAMĚŘIT A DOPSAT JI!!!

Dík za podporu.

NOTHING

15. ledna 2012 v 19:17 | XoXo Graphic

Víte co je můj největší problém? Že nikdy nic nedopíšu do konce... nemám vůbec žádnou motivaci...

Ani nápad, ani chuť... a koukám, že ani s komentářema to není 2x slavný...

Bye.

Dangerous driving - 22. kapitola

1. ledna 2012 v 23:22 | XoXo Graphic |  Dangerous driving
"Je to tak divné. Vůbec tě neznám a už tu s tebou ležím v posteli." řekla do ticha Naty a nechala se prsty šimrat po rameni.
"Na tom predsa nie je nic zlého." usmál se Miro.
"Spát spolu ale nebudeme." zavrtěla hlavou a slyšela, jak se Miro uchechtl. "Ne, vážně." Miro se neudržel a zasmál se hlasitěji. "Nedělám to s muži tak rychle. Já... nepopírám, že po tobě toužím, jsi neskutečně dokonalý, nádherně líbáš, máš nádherné tělo a..."
"Nat, nič sa nedeje, všetko v poriadku. O sexe tu nepadlo ani slovo." zasmál se znovu Miro a Nat cítila, jak zčervenala. No jo, proč mu to tak vykládala, vždyť on po ní nic nechtěl. Možná se jí v hlavě právě utvrzovalo to, že skutečně Miro není jako ostatní. Možná býval, ale už není... nebo je a vodí ji za nos? Nebo je jedna z mnoha? Těch otázek měla, ale kdyby je Mirovi všechny položila, nejspíš by ji opustil. Teď se s ním cítila krásně. Zapomněla na to, že vůbec se v jejich městě momentálně něco děje. Nejhorší bude, pokud příjdou další věci a ona zase nebude vědět, čemu má věřit. Vlastně... nevěděla to ani teď...

Adam vešel do podniku, ve kterém si byl jistý, že bude partička spolu s Benem, nebo aspoň on sám. Když vešel a porozhlédl se, musel se pousmát, seděl hned u stolu, takže na něj byl dokonalý výhled. Lil tam do sebe jednu skleničku chlastu za druhou a když spatřil Adama, drsně se usmál. Adam si narovnal límeček u bundy, přimhouřil oči a šel přímo k němu.
"Nazdar." pozdravil ho a bez dovolení si přisedl. "Mám niečo, čo by ťa mohlo zaujímať." řekl tiše a z kapsy vytáhl balík peněz, který hodil na stole před Bena. Ben si sjel Adama pohledem a pak vzal do ruky peníze, které začal přepočítávat.
"Za čo mi dávaš toľko peňazí?"
"Za Mira." přikývl Adam. "Máš to za tú morku, čo ti dojebal. A teraz ťa prosím, nechaj ho na pokoji." Ben zavrtěl hlavou, zasmál se a peníze hodil zpátky před Adama.
"Robíš si prdel?! Nechcem ty peňaze od teba."
Adam se pousmál.
"Ber lebo nechaj byť."
Benův pohled sklouznul zpátky na peníze, které zahrnovaly slušnou sumu. Chvíli se na ně díval, ale nakonec se pro ně natáhl.

Miro s Naty leželi na posteli. Nat se mu velebila spokojeně na hrudi a Miro ji prsty šimral po rameni zádech.
"Tak mluv," řekla Nat do ticha a pohladila ho přes černé tričko po prsu. Miro se zamyslel a přemýšlel, jak by začal. Chtěl jí to nějak všechno říct a vysvětlit, jak to je. Ale potřeboval vážit slova.
"No, takže... ehm..." odkašlal si. "Nikdy som si nemyslel, že budem tým, kým som. Mojom snom bolo niečo iné."
"A to?" zeptala se zvědavě.
"Aby som pravdu povedal, vždy ma zaujímala hudba. Sama o sobe. Chcel som raz stať na veľkým pódiu, davať energiu ľuďom... presne toto."
"Proč sis za tím snem nešel?"
"Lebo som na to nemal. Nikdy som nemal toľko odvahy, aby som pokročil ďalej. Predsa len to nie je také jednoduché." povzdechl si. "Všetko na mňa bolo veľa. Chodil som do školy a naozaj som štúdium miloval. Rad som sa učil."
"A?"
"Moja rodičia sa rozviedli. S mamou som sa presťahoval do Prahy. Nepoznal som tu nikoho, preto som sa snažil čo najviac chodiť do barů a podniků. Tam som spoznal Adama."
"A ten byl motorkář." řekla Naty.
"Áno, to on ma toto všetko ukázal. Poznal som sveť iných ľudí, nie len toho pilného študenta."
"Líbilo se ti to?"
"Ako motorkár som počúval presne tu hudbu, ktorá sa mi páči, ale teraz asi ľutujem, že som tým, kým som."
"Ale to neříkej." zavrtěla hlavou. "Vždycky můžeš všechno změnit."
"Všetko nie. A navýše... teraz už nie. Som v toľkých problémoch."
"Nějaké vážné? Myslím, krom toho obvinění z drog."
"Všetko je o peňazích."
"Povídej.."
"Ale to nič."
"Miro..."
"Dlužím peknou sumu."
"Za co? Komu? Proč?"
"Jednomu motorkári. Tak trochu se mu rozjebal motorku. Vyhrožuje mi."
"Kolik?"
"To nie je doležité."
Naty vstala z postele a přešla ke konvičce, kterou otevřela. Miro se nadzvedl na loktech tak, aby na ní viděl. Z konvičky vytáhla celkem silný štos peněz a pomalými kroky přešla k Mirovi, posadila se na postel a natáhla k němu ruku.
"Moje veškeré úspory od babičky."
"To nie... ja..."
"Nic neříkej a vezmi si to. Vrátíš mi alespoň část, až budeš něco mít, nechvátá to. Ty peníze mi babička dává pro případ, že by umřela, tak abych z něčeho vyžila. Určitě mi toho dá ještě spousta a já ty peníze zatím nepotřebuji. Vezmi si to a zaplať, co potřebuješ, prosím..." Miro chvíli váhal, ale nakonec bez jakéholi protestu peníze přijal. Naty se jen usmála a hřál jí pocit, že mohla pomoct...