Jednorázovka: Pohled vozíčkáře na lásku

9. září 2012 v 22:01 | XoXo Graphic
Nevím.... třeba to bude mít ohlas...snad........


Seděla jsem na svém kolečkovém křesle. Invalidním vozíku. Tak bezmocná. Tak upjatá na pomoc druhých. Upjatá na pomoct Mira, rodičů, všech.
Často jsem mívala pocit, jak jsem bezmocná, bezcenná. Všem na obtíž. Na obtíž Mirovi. Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že po nocích pláče, aby přes den mohl předstírat, jak je vše v pořádku. Jak je svět nádherný. A jak mě učil svět poznávat, aniž bych musela být omezena.
Moje láska ke koním byla neuvěřitelná. Milovala jsem je i přesto, co se mi stalo. Když mi bylo deset, jezdila jsem závodně. Bohužel se můj nejoblíbenější hřebec splašil a já spadla dolů a zkutálela jsem se z toho největšího kopce až dolů. Prostě jsem měla smůlu. A v době, kdy jsem si už říkala, že tu nemám co dělat, se objevil Miro, můj přítel. I když jsem za něj neuvěřitelně ráda, miluju ho a vážím si všeho, co pro mě dělá... občas se trápím tím, že vše je jen ze soucitu. Že mu už lezu na nervy, ale on neví, jak od toho pryč. Že se zkrátka chytl do pasti. Nechce mi ublížit jeho odchodem...
V rukou jsem svírala kapesník, který byl už celý promočený, až se přetrhával. Dívala jsem se z okna a vše se mi zdálo šedé. Najednou mi někdo zakryl oči.
"Ale nie," vydechl a přešel přede mě, "sľúbila si, že už nebudeš plakať." pronesl Miro a začal mi palcem ruky stírat slzy. Mlčela jsem. Naprosto neschopná slova. Jen jsem pozorovala jeho tvář, jeho velké kruhy pod očima, které se každým dnem výraznily. A tím jsem poznala, že po nocích nemá klidné spaní.
"No tak, poď ku mne..." Toto byla jeho slova vždy, kdy už nevěděl, jak mě utěšit. Ráda bych se rozběhla, skočila mu do náruče. Omotala mu nohy okolo pasu a padla s ním do vysoké trávy. Smála se, kopala nohama, kdyby mě začal lechtat... Co jsem mohla dělat? Jen sedět a čekat, až on se přisune blíž, abych ho mohla chytit okolo krku, a aby mě mohl přenést do měkké postele.
Opatrně mě položil, sedl si na okraj postele a vytáhl olejíček, se kterým mi každý večer masíroval nohy. Tak ráda bych přivřela oči a užívala si jeho dotyky. Proč to sakra nemůžu cítit...
"Proč to děláš?" zeptala jsem se najednou a vymrkla další várku slz. Miro zvedl jedno obočí, odložil olejíček a přisunul se ke mně blíž.
"Čo máš na mysli?"
"No tohle. Proč se mě dotýkáš, když víš, že je to k ničemu." zavrtěla jsem hlavou. Miro hlasitě vzdychl a položil si hlavu na moje prsa. Neodolala jsem a začala se mu v nich probírat.
"Zlatko, počúvaj ma. Ja tvoje nohy milujem, napriek tomu, že sú také, aké sú. Už som ti to povedal niekoľkokrát a naozaj už ma toto téma bolí." zašeptal.
"Víš co bolí mě? To, že ti nemůžu dát to všechno, co by ti dala jiná holka."
"Ale láska, ja nič nepotrebujem. Ja mam všetko, čo som k šťastnému životu potreboval." Jeho slova jsem už znala jako básničku. Jsem si vědoma toho, že zase on znal ty mé. Bylo to zkrátka každý den dokola.

V noci jsem se náhodně probudila. Byla mi šílená zima. Okno otevřené. Podívala jsem se vedle sebe na prázdné místo.
"Miro?" zavolala jsem do prázdné místnosti. Ani hlásek. Nejradši bych se zvedla a šla ho hledat. Šla se podívat, kam odešel. Co dělá. Chvíli jsem se dívala do stropu. Oči se mi zavíraly a přivolávaly spánek, ale snažila jsem se být silnější.
Dveře skříply, mírné světlo proniklo do místnosti, silueta se objevila ve dveřích. Přivřela jsem oči a snažila se koukat těmi nejmenšími otvory, které jsem si nechala. Všimla jsem si, že si dlaní protřel nos. Otřel si oči a posadil se na postel. Oči jsem pevněji stiskla, když se naklonil nade mě.
"Milujem ťa." zašeptal a já si v tu chvíli uvědomila, že jeho láska nebyla jenom dočasná a že se mi určitě nemá v plánu nějak zbavit. To přece zamilovaní lidé nemůžou...

Ráno jsem už připravená na vozíčku čekala na mého Mira, který ještě v kuchyni zabaloval jídlo s sebou. Naplánovali jsme si, že si vyjedeme do přírody, kde strávíme celý den jen sami dva. Prý znal nějaké skvělé místo, kde se odreagujeme, a budeme vnímat jen sebe a zpěv ptáčků.
Trochu nedočkavě jsem se zavrtěla a podívala se na pootevřené dveře. Ruce jsem položila na velká kola invalidního vozíku a silně se do toho opřela, abych se mohla rozjet. Pomalu jsem dojela ke dveřím, rukou je otevřela a vyjela na dlouhou chodbičku, ze které byl ke konci i vchod do kuchyně. Znovu jsem dlaněmi zabrala o kola a pomalu jela směrem ke kuchyni. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem slyšela tiché hlasy, které se postupně zesilovaly.
"Naozaj som si tým istý, premýšlal som nad tým už dlhou dobu a teraz viem, že mi to za to skúšku stojí." uslyšela jsem Mirova slova a víc se nahnula, abych slyšela.
"A co když se to nepovede? Zbytečně přijdeš o peníze, Miro. To nejde. Doktor říkal, že je možné operaci podstoupit, ale je velmi malá šance, že se to povede." odpověla moje máma a já sklonila hlavu, protože mi už zase bylo do pláče.
"Pokiaľ to nevyskúšáme, tak nezistíme." odpověděl rozhodně Miro. "A samozrejme si nemyslím, že by som zbytočne prichádzal o peňaze. Veď ja ju milujem z celého srdca a chcel by som, aby bola zasa šťastná, ako bývala. A viem, že si taký život nezaslúžila." Slyšela jsem vzlykot mé maminky. Její pláč jsem poslouchala dobrých deset minut. Srdce mi bušilo, slzy stékaly po tváři. Nemohla jsem uvěřit, že je Miro mé opravdové štěstí. A že pokud mě opravdu miluje takovou, jaká jsem, budu moct být šťastná už do konce svého života... k tomu nohy nepotřebuju.
Rychle jsem se rukama opřela dozadu a o pár metrů jsem zacouvala, a zrovna jsem dělala, že přijíždím, když se Miro vynořil mezi dveřma, a ještě si narychlo setřel promáčenou tvář. Klekl si ke mně a chytl mě za obě ruce, které mi políbil.
"Tak vyrazíme?" zeptal se s mírným úsměvem a já mlčky přikývla.

Seděli jsme v krásné přírodě. Poslouchali jsme zpěv ptáčků a nasávali příjemný teplý voňavý vzduch. Cítila jsem se skvěle. Miro byl ale takový zamlklý, skoro pořád se díval do země nebo do dáli. Odhadla jsem, že asi přemýšlí. Nahlas jsem vzdychla, abych upoutala jeho pozornost. Podíval se na konečně na mě a pohladil mě kloubky prstů, aby mě mohl políbit na rty.
"Keď už sme v tak krásne prírode, rad by som ti niečo povedal." řekl do ticha a já cítila, jak se mi znovu rozbušilo srdce. "Hovoril som s tvojou mamou, aj s tvojim lékarom," začal tiše a já přikývla, "tvoj zdravotný stav je v poriadku, či to znamená, že by si mohla podstúpiť skušebnú operáciu." vysvětlil mi. Na sucho jsem polkla. "Nechcem, aby si si robila starosti s čímkoli, čo sa toho týka, lebo všetko zarizujem." doplnil a čekal na mou reakci. Všimla jsem si, jak rychle začal mrkat, aby zahnal slzy v očích.
"Já nevím, co mám říct..." vypadlo ze mě.
"Možeš o tom premýšlat prosím? Budeš na to mať toľko času, koľko budeš potrebovať. Len pak podpíšeš u lékara jeden doklad a to je všetko."
"Ale můj doktor říkal, že je velmi malá možnost, abych tu operaci zvítězila." odpověděla jsem. I když to pro mě nebylo jednoduché říct, byla jsem s tím už jakž takž smířená.
"Ja viem, ale za skúšku za nič nedá. A viem, ako veľa by sis to priala, aby si mohla zasa chodiť." řekl rozhodně a pohladil mě po noze, aby mě uklidnil. Trochu jsem se pousmála.
"A pokud se ta operace nepovede, tak..."
"...tak ja ťa budem stále milovať miláčik. So všetkým všade. Skrátka naveky, počuješ ma? Len by som ti chcel skúsiť splniť sen, ktorí máš - a to je znovu sa postaviť na nohy..." řekl Miro a já v tuhle chvíli byla opravdu nejšťastnější holka na světě. Silně jsem ho objala a jen tak pustit jsem ho nechtěla. Ani za nic.

Po několika týdnech jsem se opravdu rozhodla operaci podstoupit. Miro byl vždy se mnou a i když to jediné, o co jsem si dělala starosti, byly Mirovy peníze, přesvědčoval mě o tom, že to udělal z lásky a kvůli tomu, aby mohl své životní lásce splnit přání. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, proč je zrovna se mnou, když může mít jakoukoli zdravou holku. Vždy jsem se musela pousmát nad tím, že on je ten, kdo mě miluje a on je můj princ... na to jsem myslela i po celou dobu, kdy jsem byla v umělém spánku...
"Ahoj miláčik," uslyšela jsem nad sebou a to mě donutilo otevřít oči. Všude okolo byla bílá barva, která mě maličko podráždila, ale Miro mě dlaní rychle přitiskl zpátky na polštář, "musíš ešte odpočívať, aby to bolo úplne v pohodke, dobre?" Jen jsem přikývla, položila hlavu na polštář a podívala se do bílého stropu.
"Budu chodit?" zeptala jsem se a podívala se na Mirův obličej. Mlčel a díval se na své prsty, které se nervózně proplétaly.
"Si teprv pár hodín po operácii, takže sa to nedá povedať láska." odpověděl a já jen rychle pokývala hlavou.
"Pořád je ale necítím." řekla jsem klepajícím hlasem. Miro si povzdechl a na čele se mu udělalo několik vrásek. "Takže to je špatné znamení?" ptala jsem se dál. Miro se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak se znovu odmlčel.
"Asi bysme mali počkať, predsa len to asi chvíľu potrvá ako sa to uchytí." řekl Miro a pohladil mě po ruce.

V nemocnici jsem byla už týden. Byla jsem nervózní a jediné, co jsem chtěla, bylo už odejít domů. Stále jsem byla odepsaná na ležení v posteli. Dveře se otevřely a vstoupil do nich Miro. Pozdravil a položil na stůl květiny, které mi donesl, poté mě políbil na čelo.
"Už chci domů." řekla jsem tiše a Miro si povzdechl. "Už je to tu na mě dlouho, chápeš. Výsledek žádný a už mě nebaví jen ležet a zírat do stropu. Prakticky se už cítím v pořádku, takže..." Miro sklonil hlavu.
"Dobre, tak ja ťa prendám na vozíček a pojdeme to oznámiť panu lékarovi, podpíšeš papiery a možme odísť." souhlasil Miro, i když trochu zklamaně. Chápal, že mi vlastně už nic není a ležím tam naproto zbytečně. Miro zatím odkráčel na chodbu pro vozík, který jsem tam měla přistavený, a já se opatrně posadila na postel. Ani nevím, jak se mi podařilo dát samostatně nohy na zem bez pomocí rukou. Přejela jsem si prsty po koleni a ucítila lehké šimrání. Vykulila jsem oči, ale nechtěla jsem ničemu předbíhat. Miro se už spolu s vozíkem tlačil do dveří.
"Miro?" šeptla jsem. Pohodil vlasy a podíval se na mě. "Mohl bys mě prosím podepřít?" zeptala jsem se a Miro se na mě díval, jako bych právě spadla z višně. "Mám pocit, že je něco jinak." dokončila jsem a nespouštěla z Mira oči. S hlasitým výdechem si protřel obličej a přišel ke mně, aby mi mohl udělat oporu. Pomalu jsem se rukou odstrčila od postele a snažila se postavit na nohy. Sice se to povedlo, ale měla jsem pocit, že mě neposlouchají, rychle jsem si sedla zpátky a složila si hlavu do dlaní.
"Preboha, láska, ty si sa postavila!" vykřikl Miro a přitiskl si mou hlavu na svá prsa. Vrtěla jsem hlavou.
"Nestála jsem ani dvě vteřiny, Miro!" okřikla jsem, abych zabrzdila jeho radost.
"Láska, počúvaj ma, ty si stála! Vieš čo, to je dobré znamenie!" vykřikl a znovu si mě přitiskl k sobě. Stále jsem negativně vrtěla hlavou. Nechtěla jsem se radost předčasně. Bála jsem se, abych něco nezakřikla, přesto, že i pro mě byl neuvěřitelný pocit, že jsem se dokázala aspoň na chvíli zvednout.
"Vůbec mě neposlouchaly." zaprotestovala jsem.
"Miláčik, nožičky budú čoskoro počúvať, len sa musíš naučiť s nimi znovu zachádzať." vysvětlil mi Miro a pak mi konečně pomohl na vozík, ke kterému jsem přešla už úplně sama...
Doktor mě pustil domů s podpisem, který jsem mu tam zanechala. Na mé postavení, i když s oporou Mira, řekl, že je to opravdu dobré znamení a je až 80% pravděpodobnosti, že se operace zdařila...

Je to už pět let, co znovu chodím. Co jsem se pár dní po zotavení z nemocnice dokázala znovu postavit na nohy a každý den zvládla udělat pár kroků, které mě postupně vedly v průběhu mého života. Miro při mě stojí i přesto, že už nejsem na invalidním vozíčku a stará se o mě stejně krásně, jako kdybych jeho péči naplno potřebovala.
Drželi jsme se za ruce a spolu se procházeli parkem, kde se mnou Miro dříve jezdíval, a kde jsme se prvně potkali, když tady běhal a já z pohledu vozíčkáře nikdy nevěřila, že zrovna já bych mohla získat jeho srdce.
"Nikdy ti nebudu moct plně poděkovat za všechno, cos pro mě udělal za ty léta, co jsem byla na vozíku. Za to, jak jsi mě TY z něho dostal. Protože bych tu operaci jinak nikdy nepodstoupila." řekla jsem, když jsme spolu leželi v trávě a dívali se do oblohy.
"Vždy som ti hovoril, že ťa milujem. A miloval by som ťa aj keby sa nevydarila operácia. Ale som strašne rád, že ta kedysi povedla a že si sa mohla znovu postaviť a pozrieť sa na život tak, ako to malo byť." řekl Miro a propletl se mnou prsty.
Usmívala jsem se a sama jsem se divila, že mám na to všechno teď zcela jiný pohled, než jsem mívala na kolečkovém křesle. Teď jsem si uvědomovala, že nic z toho nebyl pouze soucit, ale pravá láska, kterou mi byl Miro schopný kdy dát...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | E-mail | 9. září 2012 v 23:56 | Reagovat

Ahoj,povídky jsou užasné,moc ráda čtu a je to pro mě každý večer alspon pár minutek,kdy vypnu a uteču z každodenní reality.Kdy se mužu zasnít a zavzpomínat.
Chci se zeptat,plánuješe dopsat povídky Dear dedy a Chci lásku?Udělalo by mi to velkou radost,měla jsem je opravfdui ráda a kolikrát se k nim vrátím ještě teď :-)
Přeji plno uspěchu a pozitivity.Super a pochvala. :-)

2 MICHAELA MICHAELA | 10. září 2012 v 18:54 | Reagovat

KRÁSNÉ POVÍDKY. MOC RÁDA SI SEM CHODÍM ČÍST.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama