Jednorázovka: Max Jason 1/2

30. října 2012 v 18:00 | XoXo Graphic
Název: Max Jason
Část: 1/2
Žánr: Horor, Drama
Autor: XoXo Graphic


"Opravdu.. je to nutné?" zeptala jsem se s rozklepaným hlasem. Tohle nemohli myslet vážně. Že má někdo zájem o tuhle stalou kraksnu v takové zapadlé ulici? Dlouhou dobu o ni nikdo nejevil zájem a najednou se novomanželský pár rozhodně přímo pro tu starou rozpadlou barabiznu?
"Ano, slečno Davisová. Koukám, že zrovna nemáte žádného mandanta. Proto bych byl rád, kdybyste zastupovala tu mladou dvojici. Slyšeli jsme, že ten starý dům někdo obývá. Samozřejmě jsou to jen žvásty, výmysly a povídačky. Vy tam půjdete, prohlédnete to. Uděláte pár fotografií a záznamů. A pak můžeme odškrtnout, že žádný majitel domu již nežije." Byla jsem tak naštvaná. Je miliony případů a tenhle šílený dostanu zrovna já. Křehká, milá dívka. Do takového domu hrůzy?

Jako právnička jsem pracovala už dvaroky. Bylo mi šestadvacet let a já si teprve zvykala na různé příběhy lidí a učila jsem se zastupovat je a umět je obhájit při soudním procesu.
V případu, který jsem dostala aktuálně, šlo o to, že starý dům v zapadlé ulici Elmstreet nikdo neobydloval již dvacetčtyři let. Naposledy tam bývala rodina Maiova. Bohužel toto staré velké sídlo, jednoho dne vyhořelo. Vymřela prý celá rodina, včetně malého Maxe Jasona, kterému byl tehdy jeden rok. Byla to velmi drastická katastrofa a všichni v okolí o tom mluví ještě doteď.
Rozléhají se ale drby a báchorky o tom, že Max Jason, jako jediný dědic honosného sídla, je stále naživu a trpí psychickou poruchou. Bohužel se tyto pověsti nepotvrdily, ale ani nevyvrátily. Lidi si toho navymýšleli tolik, ale nikdy nebyli schopni to dokázat. Ulici již neobývá nikdo. Čili žádná populace se tam nepohybuje, pokud se tam někdo cíleně nevydá. Lidi například tvrdí, že Max Jason se vždy v noci vydává do blízkých kontajnerů, aby vyhrabal potravu, kterou tam přivezou popeláři na spálení.
Někdo ho zase viděl ve tmě. Jak se dívá odhrnutou záclonou z nejvyššího patra nahoře.
I když mě mnoho lidí přesvědčovalo o tom, že jsou toto všechno jen holé výmysly, aby bylo co drbat, stále jsem nevěřila tomu, že to sídlo není nijak zvláštní. Pro mě bylo.

Zaparkovala jsem přímo před domem. Rozestýlala se tam velká černá brána oblezlá pavučinama. Najednou jsem se cítila, jako by se tady před těma dvacetičtyřma rokama zastavil čas. Cítila jsem se zvláštně, nejistě. Proto jsem dělala tak malé krůčky, že by trvalo dobré tři minuty přejít od auta k bráně.
Moje vysoké podpatky na černých lodičkách se zapíchávaly do hlíny. Příšerně to tam smrdělo.
"Sakra!" zaklela jsem a snažila se dostat lodičku ven z hlíny. Ale jakoby ji tam někdo držel. Vyzula jsem si tedy střevíc a dál pokračovala jen s jednou botou. Hodně špatně se mi našlapovalo a každou chvíli jsem měla pocit, že si něco bodnu do nohy, ale raději jsem to ani nevnímala.
Když jsem byla u brány, moje oči zakotvily na zvonku. Nebylo tam už žádné jméno. Zvonek byl rozbitý a vytřískaný. Podívala jsem se na černou zrezivělou bránu. Nezdálo se, že by byla zamčená. Opřela jsem se do ní vší silou, kterou jsem měla. Otevřela se skoro samo. Vylítlo z ní pár netopýrů do mohutných korun stromů. Vylekala jsem se, přiznávám. Vůbec jsem se necítila dobře a nejradši bych se otočila a vypadla odsud pryč. Ale je to můj případ a pokud majitel domu stále žije, musím s ním prodej sídla projednat.
Urovnala jsem si tedy černý upnutý kostýmek. Černou košili a černou minisukni, a dál pokračovala hororem. Zastavila jsem se až přesně před sídlem. Byly tam dvě sochy. Nejspíš nějací předci...pomyslela jsem si. Dům byl prohořelý, občas z něho opadla omítka. Nevím, jak dlouho by měl ještě takový hrad držet. Díky Bohu, že se ho chtějí ujmout noví lidé. Dají ho prý do pořádku, do posledního zrníčka.
Jak jsem si tak dům prohlížela. Můj zrak zakotvil nahoře na okně. Bylo dost zaprášené, šedé usazeným prachem. Byla v něm bílá ozdobná záclonka a měla jsem pocit, že se tam někdo pohnul. Už asi blázním .. musela jsem se vnitřně zasmát.
"Tak jo," podpořila jsem se nahlas a vystoupala několik schůdků k velkým černým dveřím a zaklepala železnou ozdůbkou na dveřích. Trochu jsem se bála, že se rozpadnou, jak byly křehké.
Nezdálo se, že by mi šel někdo otevřít. Zkusila jsem zaklepat znovu. Tentokrát se mi po pár minutách zdálo, jako bych z druhé strany slyšela kroky. Scházející dolů.
"Haló?" zavolala jsem za dveřmi. Témět mi bylo jasné, že pokud je někdo na druhé straně, slyší mě. "Jmenuji se Karin Davisová a jsem právnička, potřebovala bych mluvit s majitelem domu!" zakřičela jsem a zdůrazňovala každé slovo. Pak jsem uslyšela šramot klíčů. Někdo je nejspíš lovil a snažil se trefit tím správným do zámku. Rozbušilo se mi srdce. Takže tu vážně někdo je...
Pak bylo ticho. Naprosté ticho. Zvuky se někam rozplynuly a nedělo se zase nic. Slyšela jsem pouze hlasitý vítr, který s meluzínou otravoval moje uši. Podzimní listy létaly ze stromů dolů a bylo to tu neuvěřitelně depresivní.
Rukou jsem se dotkla černé špinavé koule na dveřích a zabrala jsem. Otevřela jsem tak dveře a rozprostíralo se přede mnou vratké točité schodiště. Byla tam tma. Díky otevřeným dveřím jsem mohla vidět před sebe. Vůbec jsem si nedokázala představit, že by ty dveře teď někdo zavřel.
Pomalu jsem vystoupávala po schodech nahoru.
"Haló? Slyšíte mě?" volala jsem pořád do ticha, protože to ve mně vyvolávalo mnohem větší pocit strachu. Čím víc jsem stoupala do prvního patra, tím víc už byla tma. Naštěstí ale byly po zdech rozmístěny svíčky. Dala bych ruku do ohně za to, že dlouho nehořely. Musel je někdo zapálit teď.
"Je tu někdo?!" zavolala jsem znovu, když jsem už byla v patře a stála před dalšími dveřmi. Vzala jsem za kliku a otevřela. Malá předsíň, smrdnutá zatuchlinou, hřbitovní smrad, zkombinované s ohořelým nábýtkem a zdmi okolo. Na stěně byla polovina obrazu, která z půlky byla ohořelá, ale byla na ní pochmurná krajina. Obraz byl nakřivo. Všechno mi tam připadalo příliš starožitné. Bála jsem se čehokoli dotknout, aby se to pod mými prsty nevytratilo v prachu.
Jestli jsem říkala, že mi to venku připadalo, jako by se zastavil čas, o tomhle vnitřku sídla jsem si tím byla na stovku jistá. Podívala jsem se po zemi. Všude byl bordel, prach, kousky nějakého písku. Průchodový obloukl vedl do kuchyňky. Vešla jsem do ní a na stole ležela sklenice plná... něčeho hodně zvláštního. Nemohla jsem popsat, co to je. Vzala jsem to do ruky a podívala se na to zblízka. Plavaly v tom mouchy a nějaká jiná veteš. Se znechuceným úšklebkem jsem to položila na stůl zpátky a znovu se rozhlédla po místnosti. V rohu byla stará lavice. Bylo na ni ustláno, nějaká černočervená kostkovaná deka.Podívala jsem se na lednici, která byla hodně malých rozměrů. Otevřela jsem ji, abych se podívala, zda jsou v ní nějaké potraviny. Opět tam byly jen sklenice s něčím nejmenovaných a nepopsatelným.
Z místnoti vedle, do které vedly dveře z kuchyně, se ozvala hlasitá rána. Rychle jsem do dveří vběhla a snažila se najít nějakou živou osobu, ale nikde nikdo. Lampička, která nejspíš stála na malém stolečku u zaprášeného okna, byla na zemi.
"No tak, jen klid," uklidnila jsem se, ale už jsem začínala o mnoho víc pochybovat o tom, že to vše byly jen povídačky a drby. "Maxi?!" zavolala jsem tedy téměř s jistotou. Podívala jsem se na schody, které vedly o další patro výš. Teď jsem si byla více než jistá tím, že pokud tu někdo je, schovává se nahoře. Velmi pomalu jsem vystupovala nahoru. Schodiště svými zvuky hlásalo hodně velké stáří a při každém došlapu jsem se bála, že se pode mnou schod rozvrátí.
Při vstupu nahoru jsem zjistila, že je toto levé křídlo celého hradu. Byla tam trochu tma, ale hlavně u podkrovního okna stála postava v tmavém oblečení, na hlavě měla naraženou černou čepici a byla ke mně otočená zády. Tak přece jenom...
"Haló? Slyšíte mě?" začala jsem opatrně. Nezdálo se, že by mi osoba věnovala pozornost. "Jmenuji se..."
"-Karin Davisová," doplnil mě muž s chraplavým hlasem a velmi pomalu na mě začal otáčet hlavu. Udělala jsem pár kroků nazpátek, když se jeho hlava otočila prudce a propalovala mě pohledem. Jeho oči byly v podkrovním přítmí tak tmavé, až hrozivé. Jeho vlasy byly dlouhé, vlnité, blonďaté sa zacuchané. "Právnička..." pokračoval a já pociťovala, jak se můj dech pomalu zrychluje. Čím víc se ke mně začal přibližovat, tím víc jsem si všímala jeho velkých fialových kruhů pod očima.
"Zůstaňte stát tam, kde jste," natáhla jsem k němu dlaň v domnění, že ho zarazím, ale v chůzi přibližování pokračoval. Když byl ode mě tak metr, začal chodit okolo mě a prohlížel si mě. Roztrhané černé triko odhalovalo jeho žebra. Byl tak vyhublý, ale jeho obličej byl i přesto, že byl zanedbaný, špinavý a unavený, vypadal roztomile. "Chtěla bych si jen promluvit," pípla jsem a zamračila, když zavrčel.
"Ne!" zakřičel z plných plic, až to se mnou trhlo a já zády narazila do velkého stojanu, na kterém visely plátky nějakého masa. Podle pachu to bylo... snad prasečí... doufala jsem v to. "Jdete mi prodat střechu nad hlavou!" zaječel znovu. "Ale na to nemáte právo!" bouchnul rukou do stojanu vedle mě, až se zřítil na zem. Začala jsem být ještě víc vyděšená, jeho síla byla obrovská. Stačila by jedna rána a byla bych možná na místě mrtvá.
"Tak to není, Maxi, poslouchejte mě a uklidněte se," snažila jsem se nasadit klidný tón, ale přimhouřil na mě oči a já se bála cokoli říct.
"Bydlím tu už... pětadvacet let," řekl už klidněji. "Pětadvacet let kurva. Víte vy vůbec, jaká je to doba? Víte, jaká je to doba pro člověka, který ztratil všechny okolo sebe?!" zvýšil znovu hlas a mě vytryskly slzy strachu. "Tak víte to?!!!" chytil mě pevně za paži a já začala fňukat už hlasitěji. Dívala jsem se mu do očí, ale dlouho oční kontakt nevydržel a otočil hlavu.
"Bojím se vás..." zavzlykala jsem. "Jste nemocný," řekla jsem a na chvíli přestala vzlykat, když se na mě znovu podíval. Nic neříkal. Znovu se otočil, zvedl se ode mě a začal přecházet po místnosti. Rychle jsem se dívala okolo sebe, čímž bych ho mohla trochu uklidnit tak, aby se s ním dalo mluvit a přestal tu volně chodit, bála jsem se.
Podívala jsem se vedle sebe na ten věšák, na který jsem spadla a chvíli ho sledovala. Ale než mě stačilo cokoli napadnout, rozběhl se, sebral ho do ruky a vší silou ho vyhodil z podkrovního okna.
"Potřebujete... pomoc..." zašeptala jsem rozklepaným hlasem. "Můžeme vám sehnat lepší domov, dostanete péči v domě pro nemocné lidi jako jste vy," vysvětlila jsem. Kdykoli se na mě podíval těma jeho tmavýma a nateklýma očima, hlasitě jsem vydechla, jak jsem se bála.
"Nevím, kdo z nás by potřeboval pomoc, slečno Davisová," řekl tiše a nahnul se přímo před můj obličej. Celá jsem se třásla, celá. Pak mě prudce chytl za černé sáčko, které jsem na sobě měla a vytáhnul mě do stoje.
"Prosím, pusťte mě," brečela jsem a moje tělo byla proti vzdornosti najednou tak slabé. Měla jsem pocit, že nemůžu nic. Chtěla jsem se vytrhnout a utíkat. Ale bylo to jako ve snu, kdy máte nohy tak těžké a nemůžeme utíkat a už se pomalu smiřujete s tím, že vás dotyčný dohoní. Odhodil mě na zem a pevně chytl za zápěstí. Bolelo to moc a já potlačovala další křik. Bála jsem se křičet, bála jsem se vzdorovat. Stejně tak, jak mě neposlouchalo tělo, neposlouchal mě už skoro ani hlas. Jednu ruku mi začal přivazovat k silnému provazu, který visel z podkrovního stropu, to samé udělal s druhou rukou. Nohami na zem jsem dosáhla, takže moje ruce netrpěly tak, jak mohly. Chvíli se mi díval zblízka do obličeje. Vsadím se, že jsem mu teď byla dost podobná, co se týče něco jako kruhů a nevyspalosti, protože moje oční linky, řasenka a stíny byly z pláče rozmazané. Sáhl si někam do zadní kapsy roztrhaných černých kalhot a vytáhl malý kapesní nožík.
"Ne, prosím!" snažila jsem se vší silou zavrtět v pevných lanech, ale byla jsem jako kořist, která někde uvízla. Zašklebil se a jeho hruď se zahýbala pod smíchem.
"Je mnohem horší trpět pětadvacet let jako sirotek a žít s tím, že vás všichni zavrhli, než cítit ostří nože na své... kůži," vydechl téměř vzrušeně a nožíkem začal přejíždět po mé tváři. Zavřela jsem zaslzené oči a jen jsem čekala, kdy mě začne na tváři štípat palčivá bolest a já ucítím tekutinu valící se dolů. Ale nebylo tomu tak. Otevřela jsem oči a sledovala, jak nožíkem sjíždí po dekoltu, až k prvnímu knoflíčku saka. Jedním rychlým pohybem rozřízl až dolů a celé sáčko se mi rozevřelo. Odhalovalo tak černou podprsenku a dmoucí se kopečky mých prsou pod tím, jak jsem zrychleně dýchala a vzlykala.
"Slibte mi jedno, slečno Davisová," řekl mi zblízka do obličeje, zatímco jeho nůž se dostával na mé břicho a kroužil okolo pupíku ostrou špičkou. Jak s ním kroužil, cítila jsem pálení, jak se pod ostrou špičkou dělal narudlý kruh.Rychle jsem pokývala hlavou na souhlas. Usmál se.
"Tenhle dům, zůstane můj, na mé jméno. Nikdy nepůjde do cizího vlastnictví," zašeptal tiše, ale pro mě to bylo, jako kdyby hlasitě křičel.
"Ano," zašeptala jsem.
"Cože?!" zvýšil hlas a nožem se na mě víc přitlačil.
"Ano! Ano! Slibuju!" hystericky jsem zakřičela.
"Mám pocit, že vám stále nerozumím," ušklíbl se. "Ale to nevadí, slečno Davisová. Myslím si, že za pár dní, měsíců... se nějak domluvíme, ne?" Začala jsem ještě víc vzlykat. Ruce mě začaly bolet, jak jsem je měla připevněné nahoře.
"Prosím, pusťte mě! Slibuju vám, že ten dům na ničí jiné jméno nebude než na vaše, klidně vám to tu sepíšu, ihned! Jen mě prosím dejte dolů!" škemrala jsem, ale on se hlasitě zasmál a olízl ostrou hranu nože. Odplivl do mé tváře hořkou krev a pomalu šel ke schodišti. "Prosím! Neodcházejte!" křičela jsem hystericky a kroutila se na všechny strany, když se dotýkal vypínače na světlo. "Proboha, prosím!" znovu jsem na něj volala, ale jen se zasmál.
"Papa," byly jeho poslední slova a mísnost se obalila do tmy. Slyšela jsem pak jen šustění klíčů v zámku a zůstala jsem úplně sama ve tmě, v tichu...

Konec 1. části... [Pokračovat na druhou část]
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 rosemaid-girl rosemaid-girl | 30. října 2012 v 21:41 | Reagovat

woow! já.. nemám slov.. prostě dokonalé!!

2 rosemaid-girl rosemaid-girl | 31. října 2012 v 22:25 | Reagovat

no kde máme tu druhou část? :D já tady čekám, čekám a ono pořád nic! :D

3 wufik wufik | 6. ledna 2013 v 16:56 | Reagovat

a co takhle dopsat druhou část ? :-)Je to výborný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama